KNIHY
Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Povidky Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Povidky

Ukázka z knížky Sláva Ukrajině

Jáma beznaděje

Schováváme se u nás ve sklepě už čtrnáct dní. Já, moje babička, které je 85 let a už nemůže chodit, jak je nemocná, a pak sousedovic Miška, kterému je 17 a dobrovolně tu zůstal se mnou a babičkou, aby nás chránil a pomáhal mi. Když k nám vtrhli Rusáci, tak táta honem honem udělal tento úkryt, cihlami zaskládal okénka a nanosil nám sem věci – matrace, na kterých spáváme, deky, do kterých se choulíme, a nádobí, ve kterém nám vařím. Mám tady elektrický a lihový vařič, svíčky, mraky sirek a nějaké knížky na čtení. Ale protože už deset dní nejde proud, tak nic nečtu, ale babička nám vypráví o životě.

Jak začala válka, tak táta narukoval k vojsku a je teď s nimi na východě, někde u Donbasu. On to není můj biologický otec, ale mámin druhý manžel, když můj vlastní táta zahynul při jakési nehodě. To mi bylo osm. Kromě mne má máma ještě dvě další děti s ním, které jsou malinkaté – jedno v peřince a druhé sotva cape. S těmi mrňousky tady zůstat nemohla, to by nepřežili, tak jsme se se sousedy domluvili tak, že mámu i s mrňaty vezmou sebou a Miška tady zůstane s námi, když všichni ujížděli do Polska. Babička odjet nemohla, tu cestu by nejspíš nepřežila. Miška je totiž něco jako můj ženich, tedy takhle ne, já jsem pořád ještě panna, vždyť je mi teprve čtrnáct, ale máme se rádi a chceme se vzít, jen co tahle válka skončí. Já ještě nechci přijít o panenství, protože bych to chtěla mít krásné a ne v krytu na matraci, když babička dělá, že spí. A Miška to respektuje. Je můj miláček, můj nejhodnější, nejpozornější a beze mne nechtěl odjet.

Máma moc plakala, když se s námi loučila, protože nevěděla, jestli nás ještě uvidí. Cesta do Polska je totiž velmi nebezpečná, protože Rusáci střílí po odjíždějících autech, a tady to není o moc lepší. Ale když se Miška rozhodl s námi zůstat, tak se upokojila, že budu mít aspoň nějakého ochránce a pomocníka. Jak jsme zjistili, než nám přestaly fungovat mobily, tak máma s dětmi v pořádku dojela do bezpečí a táta pořád bojuje a je stále zdráv. No a my tady spolu hospodaříme, Miška chodívá pro potraviny k zásobovacímu vozu, který sem jednou za týden dojíždí na náves, a je naše spojka s okolím. Naše vesnice leží bokem od hlavních tras, po kterých se přesouvají vojska a kde se nejvíc bojuje, ale Rusáci střílí po všem, co vypadá jako dům nebo člověk, takže ani my nejsme v bezpečí. Pár domů nám už rozstříleli a několik lidí tady zabili. Já raději ven nevycházím.

- * - * -

Babička vypráví o životě tady na Ukrajině a vlastně se tím tak trochu loučí se životem. Vypráví o všem, co sama prožila, a taky o tom, co ví od svých rodičů a prarodičů. O klidném životě v dostatku za cara, o velké válce, která se nám vyhnula jen tak tak, o revoluci a šílených letech po ní, kdy se tady střídali bílí a rudí a všichni vraždili a znásilňovali, o velkém hladomoru v třicátých letech, po němž ve vesnici nezůstalo ani jediné dítě a polovina dospělých pomřela, o druhé velké válce, kdy naši napřed vítali Němce poněvadž se domnívali, že je osvobodí od komunistů, ale brzy zjistili, že si s nimi vůbec nepomohli, o Banderovcích, kteří bojovali za svobodnou Ukrajinu bez vykořisťujících Rusů, Němců, Poláků a Židů, o komunistickém teroru po jejich porážce a o letech ruského útlaku, kdy se ukrajinsky nesmělo učit na školách a na úřadech ani špitnout. O rocích národní naděje po rozpadu SSSR už moc nehovoří, ty si sami pamatujeme.

S Miškou se při jejím vyprávění držíme za ruce a tulíme se k sobě, protože jsme oba doufali, že naše děti už budou vyrůstat ve svobodné a blahobytné zemi patřící do sjednocené Evropy a ne v nějaké východní imperiální tyranii, v beznadějné a bezvýchodné despocii. Je to krásný sen, kterým jsme všichni žili a ve který stále ještě věříme, i když to s námi vypadá čím dál hůř. Naši sice bojují jak lvi a Rusákům nedávají zadarmo ani píď naší země, ale Rusáci mají po všech stránkách velikou převahu a tak pořád ustupujeme. Evropa se zalekla Putinova harašení atomovými zbraněmi a nechala nás v tom samotné, jen zbraně nám dodává. Ale jak dlouho dokážeme odolávat té přesile?

Netušíme ani, jak dlouho se tady budeme muset ukrývat, a tak jsme si sem nanosili všechno, co budeme potřebovat i pro půlroční pobyt. Mám tu celou malou domácnost, mohu zde i přepírat. Babička se od rána do večera modlí, aby Rusáci konečně odtáhli, a my s ní. Nic jiného stejně v té naší jámě beznaděje dělat nemůžeme. Miška mi zde vybudoval úkryt v rohu sklepa, kde bych se mohla ukrýt, kdyby sem nakonec Rusáci vtrhli. „Jsou to zvířata, bestie, a nic dobrého od nich čekat nemůžeme,“ komentovala to babička a ta ví, o čem mluví. „Raději vůbec nevycházej, pokud ti záleží na tom, co s tebou bude!“ klade mi na srdce a já na ni dám. Ona a její celá rodina má s Rusáky už staleté zkušenosti. Miška nosí zprávy z venku a podle nich jsou už Rusáci všude okolo, protože naši ustoupili až k Kyjevu. Je zázrak, že dosud nezačali prohledávat a vypalovat naši ves.

Jáma beznaděje? Však vlastně vězíme v jámě, i když je to sklep. Vůbec se sem nedostane denní světlo a pečlivě dbáme, aby zvenku nikdo ani nezahlédl, že tu někdo je. Miška se ven vykrádá jen když okolo nikdo není a stejným způsobem se i vrací. A beznaděj? Co jiného můžeme cítit a v co doufat, když všude okolo jsou cizí vojáci, okupanti, kteří kradou, znásilňují a vraždí, kteří mají jediný cíl znovu si porobit naši krásnou a bohatou zemi a z nás udělat otroky. Otroky, kteří nebudou mít žádná práva, jen jim dále a stále sloužit při vysávání, vykořisťování a zotročování naší krásné země. Zrovna tak to dělali po celá staletí. Jak budou žít mí rodiče, jak budeme žít my dva s Miškou a jak naše děti a děti našich dětí? Jakou máme naději? Co nás čeká kromě otroctví?

- * - * -

„Rychle. Olinko, schovej se do úkrytu!“ volá na mne Miška, když se znenadání vrací dřív z výpravy za potravinami. „Rusáci sem jdou, už jsou tady!“ a já na nic nečekám a hupsnu do svého úkrytu. Nekouká ze mne ani vlásek. Vzápětí se do sklepa vřítí Miška a hned za ním ruský voják se samopalem v ruce. „Ty zmetku, ty zkurvysynu, koukej odtud vypadnout, tady jsou slušní lidé, civilisti a ne vojáci,“ oboří se na něj babička a začne kolem sebe mlátit holí. „Kuš, babo, zavři tu svou jeduplnou hubu,“ okřikne ji ten Rusák a rovnou ji střelí do otevřených úst, aby uťal její lání. Něco takového nečekám a tak nahlas vyjeknu a tím se prozradím. „Hele, tady ještě někdo je!“ rozhlédne se voják okolo sebe, ale to už na něj skočí Miška a začne se s ním prát o zbraň, aby mne ochránil. „Koukněme na něj, na hrdinu,“ odstrčí jej voják a rovnou ho střelí do břicha a do nohou. Miška vykřikne a skácí se k zemi.

„Tak pojď ven, holubičko, ukaž se mi,“ vytáhne mne voják z úkrytu. „No podívejme, to je úlovek,“ zaraduje se a rovnou mne udeří druhou rukou do obličeje, abych se přestala bránit. Najednou mám plná ústa krve a zubů, ani je nezvládám vyplivnout. „Nechte ji, je ještě panna!“ sténá na zemi Miška a snaží se vstát. „Ty drž hubu, lež a koukej se, my ti ji zajedeme,“ odkopne ho surově voják a povalí mne na zem. Z kapsy vytáhne provaz a začne mi svazovat ruce a přivazovat je k vodovodní trubce, která tam vede podle stěny. „Však uvidíš, ušoustáme ti ji k smrti!“ chechtá se a použije mnohem vulgárnější výraz. Pak přitáhne Mišku a přiváže jej kousek ode mne. „Budeš mít výhled rovnou z první řady,“ vstane a kopne Mišku, křičícího a zmítajícího se, surově rovnou tam dolů. „Však co, už ho stejně nebudeš potřebovat,“ ušklíbne se a otočí se ke mně s nožem v ruce.

Bleskne mi hlavou, že je to má poslední hodinka, ale kdepak. Jen mi rozřeže všechno oblečení i spodní prádlo, takže se tam po zemi válím nahá, křičím, pláču, prosím a nadávám. Ale není mi to nic platné. „To je parádní kořist, to mám ale štěstí,“ raduje se voják, znovu mne praští, abych ležela a neházela sebou, a rovnou mne zalehne. Vykřiknu bolestí a ječím s každým jeho přírazem, jenže jej to ještě víc rozohňuje. „Tak, holubičko, to první máš za sebou,“ zvedne se a já najednou spatřím, že mezitím je sklep plný Rusáků a všichni se tlačí kolem mne. A jeden z nich se na mne rovnou svalí a já znovu křičím bolestí. A další a další, konce to nebere.

Vůbec netuším, jak dlouho to trvá a kolik se jich na mně střídá. Jsem celá bolavá, dobitá od ran, které znovu a znovu dostávám, abych neomdlívala a byla jim po vůli. Miška vedle mne už nesténá a nenaříká, asi vykrvácel nebo ho mezitím dorazili. Netuším. Už nemám ani sílu křičet bolestí, sotva sípám. Vůbec neotvírám oči, abych neviděla ty bestie. Znovu a znovu ztrácím vědomí a znovu a znovu mne probírají dalšími a dalšími ranami. Najednou na sobě vidím obrovského vojáka s černým plnovousem, asi Čečence, s nožem v ruce. Rozmáchne se jím a...

- * - * -

Když do sklepa dorazili první ukrajinští vojáci, těla se už začínala rozkládat. Ten první, který sešel dolů, se při pohledu na to krvavé divadlo málem pozvracel. Pak Olgu zabalil do deky, aby skryl její zkrvavený klín a rozmlácený obličej, a vynesl ji nahoru. Položil ji na nosítka a její hlavu, která sotva držela při těle, srovnal do přirozené polohy. „Smrt Rusákům, smrt okupantům,“ zvolal s hlasem plným slz a okolo něj zahřmělo:

„Smrt okupantům!“

„Sláva Ukrajině!“


Pošta: babocka@vram.cz?subject=Koupě knihy Nebezpečné štěstí&body=Kupuji e-knihu SLÁVA UKRAJINĚ a cenu 75 Kč ihned uhradím na účet č. 214497083/0800. Současně se zavazuji, že knihu nebudu dále šířit ani vcelku, ani po částech. Knihu vzápětí obdržím na tento e-mail.