Ukázka z knížky Nebezpečné štěstí

Trable s bráchou

To, co se stalo, mne fakt mrzí. Je to blbý kvůli mně, kvůli bráchovi a kvůli celé rodině. Třeba já jsem se s tím vyrovnával hodně špatně a hodně dlouho, zatímco někteří členové rodiny, jako třeba babička, tátova máma, se s tím nevyrovnala nikdy a táta ostatně prakticky taky ne. Totéž platí i pro lidi, kteří nás dva znali a kteří se s námi přátelili. I oni mají problém vyrovnat se s tím, co nelze změnit. Ale jiní situaci chápou jako souhru nešťastných okolností bez zlého úmyslu, prostě pech.

Ale jinak. Vyrůstali jsme spolu a protože já byl o pět let starší, míval jsem bráchu na starosti. Pro mámu to tak bývalo snazší, postaral jsem se. Když jsme byli úplně malí a potom naopak v dospívání mne to štvávalo, protože v těch letech je pět let velký rozdíl ve vyspělosti, jindy to žádný problém nebýval. Na druhou stranu brácha byl bezva kluk, který celou situaci po svém chápal a uplácel mne zprvu laskominami, později menšími částkami ze svého kapesného, aby zmírnil napětí mezi námi. Ale musím podotknout, že ne vždy jsem ty úplatky dokázal ocenit.

Pak přišel velký den bráchovy počínající dospělosti, kdy vypadl ze základní školy a nastoupil na tutéž střední, kterou já nedávno absolvoval. Nijak jsme to neslavili, jen já šel večer na jakýsi koncert pod širým nebem a protože brácha chtěl jít taky, dostal jsem ho na starost jako obyčejně. Nadšený jsem nebyl, ale konec konců bráchovi už bylo patnáct a žádné velké hlídání jsem nepředpokládal. A taky že ne. Brácha mne pozval na jedno, já ho na druhý a najednou s námi seděla jakási holka, brejlatá a ne moc hezká, podle všeho jeho spolužačka.

Nelíbila se mi a já si jí zpočátku moc nevšímal, ale holka se na mne začala lepit a já abych bráchovi předvedl, jaký jsem borec, jsem se s ní chvíli objímal, trochu ji líbal a muchlal, ale pak mne to přestalo bavit a já se sebral a šel domů a bráchu i s tou holkou tam nechal. Nevím, co se tam dál dělo, ale dobrý pocit jsem z toho neměl a špatně i spal. Měl jsem takovou blbou předtuchu. Ráno jsem pak na svém stole našel bráchův dopis a když jsem si ho přečetl, byl to pro mne takový šok, že jsem asi půl hodiny jen seděl a koukal do prázdna neschopen pohybu.

Nakonec jsem se zmátořil, oblékl se a jel k bráchově škole. Když jsem tam přijížděl, viděl jsem policisty a záchranáře, jak se tam hemží. Nedaleko školy byl vysoký most a brácha, ten vůl, z něho skočil. Na beton. Ta holka byla totiž bráchova velká láska a jeho se dotklo, jak jsem se ten večer k ní zachoval.

Blbý, ne? Moc blbý!

Tak prosím všechny, kteří máte mladšího bráchu, dopředu berte ohled na jeho city, protože nikdy nemůžete vědět, jaké vaše jednání bude už za hranou snesitelnosti a bráchu vám pak nic nevrátí.

Vratislav Mlčoch

(Povídka je inspirována skutečnou událostí.)