KNIHY
Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Povidky Nahoru (nadřízený prvek) Dolů (podřízený prvek) VRAM Povidky

Ukázka z knížky Bezpečné neštěstí

Vaše řeč budiž ano, ano, ne, ne

Tohle žádal Kristus po apoštolech, když je posílal do světa, aby šířili jeho učení. Nevím, jaký s tím měli úspěch a nakolik se jeho požadavku drželi, ale asi moc ne, uvážíme-li potíže s šířením víry, se smrtmi mučedníků a s ohněm a mečem, ke kterým se nakonec jejich nástupci uchylovali. Já tedy jako obchodník bych takto jednat nemohl, to bych neprodal ani zlámaný špendlík, a nemyslete si, v jistém směru mají apoštolové a obchodníci hodně společného. Rozhodně nemohu prodávat s ohněm a mečem za zády.

Já při jednání se zákazníky musím být při své argumentaci hodně opatrný, musím brát zřetel na jejich možné pochybnosti a nedůvěru, na jejich předchozí špatné zkušenosti a kategorickými prohlášeními ničeho nedosáhnu. Musím být diplomatem, zase v jistém směru a do určité míry, a hodně obezřetný. Musím se vcítit do myslí zákazníků, a každý z nich je v tomto směru jiný, a přesvědčovat je z jejich hlediska. Jejich pochyby musí být pro mne výchozím bodem jednání. Mé letité zkušenosti a poznatky mých starších kolegů mne dovedly ke skálopevnému přesvědčení, že metoda ano, ano, ne, ne je primitivní, naivní a k ničemu, protože se jí ničeho kloudného stejně nedosáhne.

Podobně ani diplomaté nemohou být kategoričtí, to bychom v jednom kuse válčili. A jak to míváme doma s manželkami a manželi, s dětmi a rodiči, se všemi příbuznými? Diplomacie a obchodnický duch jsou nezbytností. Ale povídejte to jistým lidem, kteří na svět nahlížejí černobíle a nejraději by veškeré záležitosti rozsekávali ostrým mečem – nalevo ti dobří, napravo darebáci, šup s nimi do pekla. Ale copak je svět, lidé a lidské záležitosti černobílé? Ani 256 odstínů šedi nepostačuje k rozlišení. Mně je to jasné a chovám se podle toho, ale u jistých lidí narážím.

Proč o tom hovořím: Našel jsem si mladinkou přítelkyni, táhlo jí na šestnáct, a zamiloval jsem se do ní. Měl jsem štěstí, ona moje city opětovala a chápala mé obezřetné jednání, protože měla podobnou                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                                           zkušenost jako já z domu. Její rodiče zahynuli při automobilovém neštěstí a vychovával ji bratr zhruba v mém věku. Byl na ni přísný a měl o ni strach, pochopitelně, takže měl tendenci jí všechno zakazovat. Ještě ke vší smůle jsem mu nepadl do oka, nesnášel mne a dělal vše pro to, aby náš vztah zničil. My zase za použití nejrůznějších úskoků a lstí pokračovali dál a nakonec se i intimně sblížili.

Jenže ke vší smůle mé lásce vynechal menses a ona v panice bratra informovala, že je těhotná. Nakonec se ukázalo, že nebyla, ale ještě předtím mne její bratr vyhledal a rozbil mi hubu. Doslova a důkladně. Stylem ano, ano, ne, ne. Nedbal na mé prohlášení, že si ji milerád vezmu, a bušil do mne pěstmi formátem škoda rány, která padne vedle. Byl úplně jiná, mnohem vyšší váhová kategorie a na rozdíl ode mne trénovaný, takže moc práce se mnou neměl. Trvalo pár týdnů, než jsem se mohl vrátit zase do práce a upřímně jsem vůbec netoužil dát mu záminku, aby mne příště přizabil, jak mi slíbil. Zkrátka jsem se podělal, proč to nepřiznat.

Svou lásku jsem opustil, raději jsem se s ní ani nesešel ani jí nenapsal, takový jsem měl strach, a abych měl do budoucna alibi, sblížil jsem se s jednou kolegyní, rozvedenou matkou dvou kluků, kterou jsem si zakrátko vzal. Můj strach byl pořád obrovský. Ale na mých citech se nic nezměnilo, stále jsem miloval svou vyvolenou, nyní však nedostupnou. Moje žena to záhy poznala, na tohle mají ženy jakýsi zabudovaný radar. Všechno jí došlo, i to, že jsem manželem jen jakž takž. A spustila bandurskou stylem ano, ano, ne, ne. Nakonec jsem se přiznal, co mi také zbývalo.

Rozvedli nás natotata a já byl zase sám. Jenže mé vyvolené už mezitím bylo osmnáct a byla přesvědčená, že jako plnoletá si už může všechno dovolit, dokonce i mne, kterého stále miluje. Jenže argumentujte plnoletostí před starším bratrem uvyklým sestru bránit stůj co stůj. Musel jsem se ukázat jako chlap, který se nebije, ale jedná. Proti všem svým letitým zkušenostem a proti svému skálopevnému přesvědčení tentokrát stylem ano, ano, ne, ne. Po svatbě, která se odbude v tichosti a tajnosti, bratříčkovi sklapne. Pro jistotu ještě počneme děťátko. Tomu by měl rozumět. Nebo se pletu?

Když nejhůř, tak mi ještě jednou rozbije hubu. Tak ať! Už se nepodělám!

Vratislav Mlčoch

(Povídka je ze života.)