NOVINY
KNIHY
VRAM Povidky

Poblázněná procházka (Walking Mad)

Volná kreace na dané téma

No tohle! Takhle ztratit hlavu! Takhle se nechat pobláznit! Copak v takovém rozrušení mohu do školy? Copak takhle mohu jít domů? Do těch všednodenních starostí, do té nikdy nekončící blbárny? To si mám nechat zkazit každou radost, každý krásný zážitek? Hele, je jaro, svítí sluníčko, všichni tvorečkové se radují, dopřeji si také trochu pěkných chvil a projdu se tady po parku. Práce a starosti nemají nohy, nikam mi neutečou. Kéž by utekly a pěkně daleko!

Takové setkání je skutečný zážitek, který se nepřihodí každý den, jaké se prostě nedá naplánovat. Něco takového se prostě stane zničeho nic nebo vůbec a nemá smysl se tomu vzpírat nebo to cíleně vyhledávat. Musíš mít štěstí a na mne dnes káplo. Káplo, ano, právě jen ukáplo, taková trošička, kousíček štěstíčka, aby mne navnadilo, potěšilo, ukázalo mi, jaké také někdy dovede být. Po všech těch chmurných letech, blbých, nepovedených a bezperspektivních známostech, které mne vodily sem a tam, doleva nebo doprava, ale nikdy vpřed, nikdy do ráje. Jo, do ráje! Prdlajs! Aby to mohl být byť jen předstupeň ráje, muselo by být všechno jiné a úplně jinak. Takhle z těch mých známostí mohla být jen a jen další nudná robotárna, otročina, blbárna. Úplně totální.

Mám prostě jen a jen pech na všechny trochu nadějnější známosti, na trochu lepší lidi. Ze všech se dodnes nic kloudného nikdy nevyklubalo, jen sobci, lenoši, tupci. Prý i na tebe někde na světě čeká někdo, kdo je ti ideálním doplňkem, kdo ti přinese štěstí. Prázdná návnada, utěšitelský plk! Copak mohu projít celý svět, seznámit se s jedním každým ze sedmi miliard lidí a zkoušet, kdo se ke mně hodí? Copak to mohu stihnout? Jenom projít tu naši malinkou zemičku se nedá, co zemičku, ani to mé město a nejbližší okolí není reálné. A jak dlouho se mám seznamovat, než naznám, že se k sobě hodíme? Den, týden, měsíc, rok nebo sedm dlouhých let? Po zbytek života, jak se slibuje u oltáře? Vždyť říkám, blbina na n-tou.

Ale pak najednou prásk! Ideál mám přímo před sebou. Jiskrné oči, zářící přirozenou příchylností zrovna jako bychom si oba současně padli do očí, slibný, přátelský úsměv, štíhlá postava, výška tak akorát, nehledaná a nevtíravá elegance, dokonalé vystupování, inteligentní hovor, žádné vulgarity, žádné přízemnosti či blbosti, ale ani nafoukanost, nepřístupnost, naparování. Lepý vzhled. Ano, lepý, nikoliv krásný vzhled. Slůvko krásný má v sobě jakousi lacinou příchuť, zprofanovanost, všednodennost, barvotiskový nádech, zatímco lepý je sice poněkud archaické, zato však aristokratické, výjimečné, mimořádné a vznešené slůvko, označující něco, co má tytéž vlastnosti. A slůvko pěkný? Tak to už vůbec ne, to je opravdu příliš levné, obyčejné, šuntovní. Takže lepý, nikoliv krásný či pěkný vzhled.

Radost pohledět, potěšení pohovořit, štěstí pomlčet. S takovým člověkem se dá strávit zbytek života, s takovým člověkem lze projít svět, s takovým člověkem je radost založit rodinu a vychovávat děti. S takovým člověkem lze žít, nikoliv živořit, ale skutečně plnohodnotně žít.

Okouzlení, potěšení, unešení, vzrušení, touha, láska – ano, láska! Bože, láska! No potěš mne Bůh! To zase bude průser, jen co to okouzlení ze mne vyprchá! A ono vyprchá, na to můžu vzít jed. Nebo že by tentokrát ne?

Vyšla mi učiněná adorace. Ale není poznat, zda adoruje chlapec dívku, dívka chlapce, chlapec chlapce nebo dívka dívku. Jako kdyby záleželo na podružnostech! Láska je přece jen jedna a nerozlišuje.


POVÍDKY 3. tucet 2. kopy

Novela na ukázku, kterou si přečtete celou.