POVÍDKY A ESEJE 3. tucet

byly zveřejněné v novinách „Babočka“ a přečtete si je celé.

NOVINY
KNIHY
VRAM 2-tucet VRAM Povidky

Své dotyky vesmíru spočítám na prstech

a bohužel, musím se přiznat, na prstech jediné ruky. Vzhledem k tomu, že mi je sedmdesát, je to ubohé skóre. Průměrně jednou za patnáct let. Ale na druhou stranu, za dotek vesmíru považuji něco kromobyčejného, extrovního, co s běžným konzumem nemá nic společného, rozhodně ne po stránce emocionální.

Na jednu stranu je to dobře, protože jsem si uchoval cit pro neobyčejnost. Kdybych se dotýkal vesmíru každodenně, stalo by se mi to všedním zážitkem a já bych se neměl nač těšit, oč usilovat. Co je víc než dotknout se vesmíru? Nic. Nakonec bych rád vyměnil dotyky vesmíru za všednodenní konzum. Víte, jak je krásné se dennodenně obyčejně probouzet a těšit se, že celý den proběhne v klidu, že se nic zvláštního nestane? Nevěříte? Tak například, když se budu denně cpát kaviárem a zapíjet jej šampaňským, za chvíli mi poleze krkem a já zatoužím po obyčejném chlebu se sádlem a cibulí. Víte, jaká je to pochoutka, chleba se sádlem a cibulí? Zvlášť když je ten chleba čerstvý, voňavý a úplně obyčejný? Takový se nepřejí.

Z jiného úhlu pohledu, mám-li schopnost dotýkat se vesmíru a jsem-li na to pyšný, už se mi nechce řešit obyčejné problémy každodenního života, jako třeba dbát na čistotu domova, upravenost svého zevnějšku, osobní hygienu, počítat peníze před výplatou a podobné malichernosti. Stanu se samolibým a sebestředným individuem, které je nepoužitelné pro cokoliv jiného než pro sebe sama, kterého si nikdo jiný raději ani nevšímá, a já nakonec skončím bídně v nečistotě a zapomnění. S lahvemi a injekčními stříkačkami. Trudné pomyšlení.

Ještě jinak. Dokáži-li někomu jinému zprostředkovat dotek s vesmírem, a dokáži-li to opakovaně, stanu se pro něj vysněnou bytostí z pohádky, někým, koho chce a bude následovat. Přes mrtvoly. Do omrzení. Oboustranného. Jak jinak to může dopadnout, uvážíme-li výše naznačené zákonitosti? Jak asi skončí podobný vztah? Pokud ne nechutným rozchodem, pak něčím ještě mnohem horším. Možná dokonce těžkým zločinem. Au!

Řekl bych, že těch několik málo doteků s vesmírem, které jsem za svých sedmdesát let zažil, bylo pro mne tak akorát. Abych věděl, že existuje něco nadpozemsky krásného, ale přitom se dokázal radovat z každodenní přízemnosti a být za ni vděčný. A hlavně si ji vychutnávat, jako si vychutnávám ten chleba se sádlem a cibulí.

Párkrát jsem se dotkl vesmíru a pokračoval v každodennosti. Jak také jinak. A stačilo.

A teď vás budu šokovat. Celá ta úvaha se původně týkala výlučně sexu. Čeho jiného v mém případě, že. Ale schválně, jaká asociace vám naběhne při slovech „dotkni se vesmíru“? Jsou toho plné písničky, například „ještě dneska musíme se spolu dotknout hvězd“, verš, který mi straší v hlavě dobrých padesát let a ještě jsem jej žádné nezašeptal. Tak jsem to zkusil takhle. Esej, z francouzského slova essayer, zkusit. Tak si ji přečtěte znovu ve správných souvislostech.

© Vratislav Mlčoch

Povídka 3 Povidka 5 Povídka 3 Povidka 5