POVÍDKY A ESEJE 3. tucet

byly zveřejněné v novinách „Babočka“ a přečtete si je celé.

NOVINY
KNIHY
VRAM 2-tucet VRAM Povidky

Pravidla jsou od toho, aby byla porušována

V umění existuje spousta pravidel stanovujících, jak namalovat krásný obraz, udělat zdařilou fotografii nebo napsat poutavou knihu. Například taková perspektiva nebo zlatý řez. Ale už studenti při studiu jsou poučeni, že nejlepší umělecké dílo vznikne tehdy, když se ona pravidla záměrně a uvážlivě poruší. V životě to platí obdobně. Záměrně, leč uvážlivě. Co se praví o nabytí velkého bohatství?

Dokud jsem ještě míval auto, často jsem při jízdě hudroval „Proč ti volové věší ty značky vzhůru nohama?“ „Jaké značky?“ nechápávaly mé spolujezdkyně. „Tady přece má být devadesátka a ne šedesátka!“ popuzeně jsem vysvětlovat a ony se hrozily. Když jsem později z ekonomických důvodů auto prodával, nebylo ani ťuknuté a motoricky bylo ve vynikajícím stavu i přes stáří šesti let a spoustě najetých kilometrů. Evidentně proto, že jsem ani motor, ani převodovku netýral ani nízkými otáčkami, ani nízkými převodovými stupni, na které nebylo stavěné.

Nebyl jsem jediný, kdo takto jezdil. Vzpomínám, že jsem jel na konci skupiny asi sedmi aut a všichni jsme mazali tou „správnou“ devadesátkou. Najednou koukám do zpětného zrcátka, že za mnou jede policejní vůz. Škublo to se mnou, ale potlačil jsem nutkání dupnout na brzdu a dál jsem šupajdil těch svých devadesát spolu s ostatními. A policisté se drželi za námi až na nejbližší křižovatku, kde odbočili a já už je neviděl ani nic neplatil. Vzhledem k tomu, že nás dojeli, asi jsme je ještě brzdili. Ale houkačku nezapnuli.

Pokutu za nedovolenou rychlost jsem platil jen jednou. Tenkrát jsem tam neměl ani šedesát, ani devadesát, ale hodně přes kilo. Ale je fakt, že jsem se na té fotce neusmíval. „Vezmete mi řidičák?“ ptal jsem se policistky za okénkem, která mne řešila. „Ne, proč?“ divila se otázce. „To je škoda,“ povzdechl jsem si. „Aspoň bych měl od těch mých ženských pokoj. To je pořád – když už jedeš do města, tak se stav ještě tam, tam a tam a koukej sebou hodit, protože my to auto za chvíli potřebujeme!“ Policistka se vědoucně usmála a vyhodila mne jen s pokutou 500 Kč. Inu, ženská solidarita se projevila.

Nezabiješ stanoví pravidlo, které nám brání v efektivním a rychlém řešení mezilidských problémů. Ovšem na druhou stranu, kolik by nás tu jinak zbylo? Například já bych byl zabitý hned několikrát. Nejprve od mých rodičů a později od všech mých manželek. Plným právem, hrozívali mi. Všichni.

Nepokradeš praví pravidlo, které snad není míněno vážně. Co například daňové úniky? Kdo je nedělá, když může? „Jediné ručičky, které tu nekradou,“ dozvěděl se František Josef I., když se pídil, co je zajímavého na jedněch kostelních hodinách. Kdesi jsem četl krátkou historku: „Až do svých dvanácti jsem se denně modlil k Bohu, aby mi dal kolo. Pak jsem pochopil, že takto Bůh nefunguje. A tak jsem si kolo ukradl a Boha požádal o odpuštění.“ „Kdo nekrade, okrádá rodinu,“ praví lidová moudrost. Tak si vyberte!

Ovšem pravidlo, jehož dodržování je zcela nesmyslné a v praxi zhola nemožné, je takzvané sedmé přikázání, překládané jako nesesmilníš. Podle některých výkladů mělo bránit obcování s domácími zvířaty, například ovcemi, a jiným nepřirozeným sexuálním praktikám, čímž u starověkého národa pastevců zajišťovalo vysokou produkci novorozeňat, jediné záruky přežití národa. Novodobý výklad jím odsuzuje jakýkoliv mimomanželský pohlavní styk, a podle některých vykladačů dokonce i manželský, pokud jeho účelem není plození potomků. No řekněte, kdybychom je přísně dodržovali, kam by se podělo veškeré umění, například krásné písemnictví? Nebylo by ani krásné, ani písemnictví. A všichni bychom nadržeností zešíleli.

Vychovával jsem dceru a později se spolupodílel na výchově dvou vnuček, tak o tom něco vím. V určitém věku se tam dole klukům i holkám všechno splaší a zůstane to takové až do vysokého stáří. To je ta lepší varianta. Nechtějte, abych vyjmenovával ty horší. Moje výchovné metody byly proto vždy čistě liberální. „To jí tam mám držet ruku?“ ptal jsem se mravokárců, kteří se podivovali nedostatečnosti mých zákazů. Je fakt, že dcera ve čtrnácti chodila s klukem, byla to velká láska, rádi seděli ve škole vedle sebe v jedné lavici a někteří kantoři je rozsazovali. „Ahoj tati, znáš Davida?“ představila mi kudrnatou hlavu, která čouhala z křesla u dveří, když jsem jednou přišel z práce dřív domů. Sedli jsme si spolu, dcera uvařila kávu a všichni tři jsme si povídali o škole a knížkách. Byl to chytrý kluk. Na školním lyžařském zájezdu toho kluka kantorky při večerní kontrole vyhmátly schovaného ve skříni pokoje, kde spala dcera ještě s několika spolužačkami. Ve škole z toho bylo veselo.

Nám to nevadilo, ten kluk chodíval k nám domů a s dcerou se spolu učili. Alespoň jsme je měli pod kontrolou a oni se neflákali po všech čertech. „Když nebudeš ze školy nosit koule, brát drogy a porušovat zákony, tak si spolu klidně choďte,“ stanovili jsme se ženou pravidlo, které dcera kupodivu dodržovala. Rodiče toho kluka to vnímali podobně a jemu zase slíbili k osmnáctým narozeninám motorku, pokud nepřivede dceru do jiného stavu. I to se povedlo dodržet. „Od kdy může mít holka sex?“ ptala se mne dcera ve čtrnácti. „Od patnácti, jinak je to trestný čin pro ni i toho kluka,“ poučil jsem ji. I to dodržela, i když jen o pár dní, pokud jsem si dobře všiml. V těch pravidlech bylo zřejmě cosi, co nelákalo k jejich porušení. Pozitivní motivace.

Existuje ovšem i jiný způsob, jak si zajistit dodržování pravidel. Znám historku o jedné dámě, která se domákla manželovy nevěry. Nekřičela, neplakala, ale když za ní přišel do kuchyně pro něco kvůli večeři, zadívala se mu do očí pevným, břitkým pohledem a pak klidným hlasem s nádechem ocele mu řekla „Vím o tvé aférce s A. Nebudu kolem toho dělat žádný křik, ale jestli mi ještě jednou budeš nevěrný, s kýmkoliv a kdykoliv, tak…“ a místo dalších slov mocným rozmachem zasekla do pracovní desky kuchyňské linky sekáček na maso. Hluboko, takže ten zásek se stal mementem. Tedy řeknu vám, na takovou ženskou já štěstí neměl, ale ty moje dovedly také pěkně řádit, i když „jen“ hlasivkami.

S vnučkami v době internetu sex neřeším, jsou informovány dokonale a o všem. „Dědo, proč píšeš sprostý knížky?“ ptaly se holky, když u mámy našly jednu mou knížku. Hned na první stránce má varování – v této knize se neustále sexuje na tolik rozličných způsobů, že by ji nikdo neměl číst. „Aby měly mamka a teta nějakou legraci,“ vysvětlil jsem jim tenkrát. To jim bylo osm a deset let. Ve třinácti jsem vzal starší vnučku na divadelní představení studentů JAMU. Jmenovalo se l'Amour. Schválně jsem se ptal realizačního týmu, zda je ta hra vhodná pro mládež pod patnáct. „Není tam nic, co by už dávno nevěděla,“ upokojili mne. Nakonec po jevišti běhali hned dva zcela nazí muži a my seděli v první řadě. Vnučce se to klimbalo in natura rovnou před nosem. „Co mám říct mámě?“ znepokojovala se hned po představení. „O všem, co jsi viděla, mluvit nemusíš,“ zapůsobil jsem výchovně, protože jsem měl také obavy. „Řekni třeba, že to byla hezká hra o lásce a o dospívání.“ Žádný kravál se nakonec nekonal a vnučka se mnou chodí do divadla dál. Docela ráda. Pravidlo o sexu totiž nemáme. Záměrně a uvážlivě jsem žádné nestanovil, aby neměla co porušovat.

Všechno se smí, když tě nikdo nevidí a nechytí, praví obecně rozšířené lidové pravidlo, takzvané jedenácté, upřesňující dodržování těch deseti předchozích. Ovšem, tu podmínku bývá problém splnit. Takže jinak. Nedávno jsem četl knihu americké psycholožky o výchově dospívající mládeže. Jen tak, spíše pro pobavení než pro poučení. Tvrdí v ní, že ať stanovíme jakákoliv pravidla, naše děti je stejně dodržovat nebudou. Chápu, já nebyl lepší. Dělá se to ze zásady hlavně proto, aby neustrnul pokrok. Třeba takový Steve Jobs by vám to potvrdil.

Můj syn, a v jeho případě mne nikdo nemůže podezřívat, že jsem ho zkazil nedostatkem pravidel, protože jsem ho poprvé pořádně viděl, když mu bylo dvacet dva, se pokouší živit jako umělecký fotograf. Hádejte, co fotí. Pokud jste neuhodli rovnou, tak napovím, že kytky, zvířátka ani přírodní scenérie to nejsou. Pokud jste stále ještě neuhodli, doplním, že to nejsou ani portréty. A pokud vím, mívá to docela bouřlivé.

„Mládí má být bouřlivé,“ řekl mi při vstupním pohovoru kdysi jeden moudrý a velmi vzdělaný muž, když jsem jej raději předem informoval o svém byvším soukromém životě, a do zaměstnání mne přijal. Časem mi dokonce zvýšil plat a to hned několikrát. Řešil mé pracovní výkony, ne můj soukromý život. Byl to skutečně velmi moudrý a vzdělaný muž, hned s několika tituly před i za jménem.

Znám dvě pravidla, která by raději nikdo neměl dodržovat. „Všechny ženy nepomiluješ, ale snaž se,“ zní to první, a to druhé praví, že „lépe je usouložit se k smrti, než v domově důchodců vzpomínat na pracovní úspěchy.“ Opakuji, raději by je nikdo neměl dodržovat.

Dnes už jsem starý, nemocný a chudý a tak o sexu raději píši, než abych jej aktivně provozoval. Ale ještě když mi bylo šedesát, svedl jsem fyzický kontaktní zápas bez pravidel s jedním manželem o jeho ženu. Jak zní to pravidlo, to přikázání? Nepožádáš manželky bližního svého. Jenže ten debil rozhodně nebyl žádný můj bližní.

Byla to nádherná láska před tím zápasem i po něm. Pozdní, ale o to krásnější. Neskutečně nádherná a dlouhá. A stála nám oběma za to. I starozákonní král David učinil obdobnou zkušenost a kdosi to na něj napráskal v Bibli. Považte, přímo v Bibli! Král, co porušuje pravidla! Záměrně a uvážlivě!

A pak ta pravidla dodržujte! Má to cenu?

Apropó, tak mne napadá, jaké pravidlo porušují manželky, které požádají, aby byly požádány? Na tuto eventualitu Mojžíš i Hospodin evidentně zapomněli.

© Vratislav Mlčoch

Povídka 2 Povídka 4 Povídka 2 Povídka 4