NOVINY
KNIHY
VRAM Povidky

Životní plavba námořníka Pepy

Novela o mužské sebeúctě


Je to má vina, že lidé odvracejí od mých obrázků nechápavé oči. Nestačí mi totiž malovat vnadné křivky nějaké krasotinky nebo ladné křivky jakési krajinky, já prostě musím do svého obrázku narvat nějaký příběh, nějakou myšlenku, nějaké poselství. Už dávno mi malíř Petr Skácel, kterému vděčím za to, že mne naučil při malování myslet, kladl otázku „Myslíš, že něco takového můžeš sdělit malířskými prostředky?“ když jsem mu ukazoval své první vážné pokusy.

Já jsem to tvrdohlavě zkoušel dál, až mne později novinařina naučila jasnému, stručnému a výstižnému vyjadřování (no, stručnému, někdy se pěkně rozjedu, smajlík) a já shledal, že krátké vysvětlení mému obrázku jen prospěje. Že lidé mají jiné starosti než luštit mé jinotaje. Jako právě zde. A přitom je v tomto obrázku zobrazen celý život čackého námořníka Pepy a jeho milované ženy Janičky.

Poslyšte proto onen příběh a zkuste se vcítit nejen do slov, ale i do obrázku. Upozorňuji, že příběh je celý vymyšlený, hlavního hrdinu nevyjímaje, nicméně je inspirován některými mými životními příběhy, které jsou skryty v jinotajích. Ty vám ale neprozradím, najděte si je ve svém vlastním životě, můžete-li.


Tak tedy námořník Pepa byl už starší pán, který strávil celý život na moři, kde nasbíral mnoho životních zkušeností – no, po pravdě je nasbíral hlavně při zastávkách v přístavech po celém světě, a pár let byl už důchodcem, který žil samotářským životem v jednom přístavu na břehu moře a za našetřené peníze si zakoupil malou plachetničku s jedním stěžněm a plachtovím. V podpalubí měl malou kajutu se dvěma palandami, neboť až takový samotář zase nebyl, ale horní palanda nejčastěji sloužila jako příhodná odkládací plocha. Na plachetničce měl i kuchyňku, zásoby potravin na pár dnů plavby a větší zásoby pitné vody, moudře konzervované nejméně 37 % alkoholu a pro větší pestrost zpříjemněné různými příchutěmi.

Ovšem největší část jeho zásob konzervované pitné vody činila Racionální Univerzální Medicína, která má přímo blahodárné účinky na lidské zdraví, pokud se ovšem užívá pravidelně, preventivně a v množstvím nikoliv malém, což Pepa svědomitě dodržoval. Jak vidno, námořník Pepa se skutečně vyznal.

Aby také ne, když na moři strávil prakticky celý svůj produktivní život.

Aby nedošlo k omylu, opravdu jde jen o shodu jmen s jedním tuze slavným námořníkem, neboť na celé plachetničce byste nenašli ani jediný drobeček špenátu, kterému se Pepa od dětství vyhýbal s velikou pečlivostí a důsledností díky živelnému odporu, vypěstovanému v maminčině kuchyni.


Abyste lépe pochopili Pepovu náturu, začnu příběhem, který z něj takříkajíc udělal chlapa. Bylo to při jeho první dlouhé plavbě do jižních moří a Pepa byl tehdy mladičký plavčík, svéhlavý a jankovitý, jak už mladí plavčíci bývají. Aby se otrkal a naučil disciplíně, na lodi naprosto nezbytné, dostal jej na starost starý námořník, pravý mořský vlk, ošlehaný větry všech moří, které se na naší planetě vyskytují, včetně těch arktických. Starý námořník si u Pepy velice brzy získal nutnou autoritu a moudře dával Pepovi postupně poznat, co námořnický život obnáší. Ještě než dopluli do prvního přístavu, kde měli několikadenní přestávku na vyložení a naložení zboží, měl už Pepa disciplínu v krvi.

Hned po zakotvení a přichystání lodi k vykládce a nakládce vzal starý námořník Pepu do přístavu, aby poznal námořnický život i z té suchozemské strany. Potloukali se po přístavní čtvrti plné hospůdek a domů s červenými lucernami, tu a tam do některé hospůdky zapluli a dali si tam na povzbuzení pivko a panáka či dva, ale žádná z těch hospůdek starému námořníkovi nevoněla. Do domů s červenými lucernami nešli, starý námořník říkal, že správný mořeplavec se na takovou návštěvu musí nejprve náležitě připravit. Tak chodili sem a tam, až došli do zapadlé uličky, ze které byl slyšet pořádný řev. Starému námořníkovi zasvítily oči a strkal Pepu dál, i když jemu se moc nechtělo. Ten řev mu totiž naháněl strach.

Ale starý námořník už zavětřil správnou lokaci a Pepu táhl dál, nic nedbaje jeho obav a vzpouzení. „Musíš poznat, jak to v přístavu chodí,“ vysvětlil Pepovi starý námořník, čímž ho rozhodně neuklidnil, ale zamezil dalšímu odporu. A ejhle, na konci uličky stála o samotě stará krčma, barabizna odpudivého vzhledu, z níž ten řev přímo tryskal. Starý námořník, když krčmu spatřil, popadl Pepu za ruku a se zářícíma očima ho vlekl rovnou k ní. „To vypadá slibně,“ těšil se, „ta hospoda má správný zvuk!“ Ještě než došli ke dveřím, ozvala se zevnitř veliká rána, okno se vysypalo ven a proletěl jím urostlý chlap, který přistál na zemi rovnou před našimi dvěma námořníky. Ten starý přímo zaržál radostí, rozrazil dveře a vrhl se dovnitř, a Pepa, aby se nedal zahanbit, hned za ním.

Ta mela uvnitř stála za to a Pepa ztratil zbytek ostychu i strachu a začal se mohutně ohánět pěstmi a občas i chodidly. Jednu chvíli se sice po krčmě potácel se židlí naraženou sedákem na hlavu, ale záhy se vzpamatoval, židli si z hlavy strhl a začal se jí ohánět s takovou vervou, že brzy v krčmě zbyl jen on a jeho starý námořnický druh. „Vítej na palubě,“ zhluboka oddychoval starý námořník, neboť už přece jen neměl takovou fyzičku, „teď teprve je z tebe správný námořník!“ a nic nedbaje krčmáře, který byl zalezlý někde pod pultem, a krve, která z nich obou přímo crčela, popadl z police poslední celou láhev, zuby ji otevřel a s Pepou si řádně zavdali.

Díky tomu zážitku Pepa pochopil dialektiku námořnického života, obnášejícího přímo schizofrenní protiklad: tuhou disciplinu na lodi a zákonité bouřlivé uvolnění v přístavu. A také pochopil, že je nutné nejprve pořádně vybít nahromaděný stres v té správné krčmě, než námořník zakotví v domě s červenou lucernou. Ten obrovský přetlak prostě musí explodovat jinde než v náručí ženy. A protože z bitek po krčmách si Pepa odnesl mnohý šrám a četné jizvy, stal se z něj už od pohledu statný a ostřílený námořník, imponující nejen ženám, ale i všem zelenáčům na zemi i na palubě.


Ale zpátky na Pepovu plachetničku, která se jmenovala Janička po velké Pepově lásce, která mu v hrudi tepala po celý život a které se celou dobu pečlivě vyhýbal, neboť k tomu měl pádný důvod. A když píši pádný, tak PÁDNÝ skutečně byl, a ne jen jeden a jedenkrát. I zde musím ještě odbočit, aby se příběh stal plně srozumitelný i pro nás, suchozemské krysy.

Janička byla sličná mladá dívka z Pepova města, kterou znal od dětství a která se mu stejně dlouho velice líbila. Janička byla nejmladším dítětem jiného mořského vlka, který byl od dětství Pepovým zářným vzorem a který vlastně způsobil, že Pepa zběhl ze studií na obchodní škole, kam ho dostrkali jeho rodiče, obávající se následků osudové kombinace Pepovy nezkrotné povahy a širého moře. On totiž Pepa zdědil náturu po dědečkovi z matčiny strany, který coby námořník a později i kapitán proslul odvahou a nesmírnou zaťatostí, díky které byl nejen povyšován, ale vítán na palubě jakékoliv lodi, zejména když plula na nebezpečnou výpravu. To se mu nakonec stalo osudným, když na jedné arktické výpravě zahynul při zachraňování jakýchsi lehkomyslných polárníků. Pozůstalým už bylo houby platné jeho posmrtné vyznamenání.

Pepa si s Janičkou hrával už jako malý kluk a vždycky mu velice imponovalo, že nebyla ubrečená a užalovaná jako jiné holky, ale naopak v mnohých alotriích klukům dávala na frak s takovou vervou a požitkem, že ostatní kluci před ní zhusta utíkali a jinak se chovali jako spráskaní psi. Způsobila to drsná výchova jejího otce, který sice vyžadoval doma přísnou kázeň, ale venku nechával Janičce volný prostor k vybití veškeré energie. Janička metala kameny s neobvyklou přesností a razancí, lezla po stromech s kudlou v zubech mrštněji než opice a uměla několik chvatů, kterými kdekoho dostala na lopatky i jinam. Janička byla zaslouženě kapitánkou jejich dětských her na piráty.

Janiččin otec, vždy když na pár měsíců zakotvil v domovském přístavu, vyprávěl svým dětem a Pepovi, který se pokaždé nikoliv náhodou motal okolo, své zážitky z moří, oceánů a cizokrajných přístavů a dětem se tajil dech a zářily oči. Jak děti rostly, historky se přizpůsobovaly jejich vnímání světa, takže se jim nikdy nezprotivily. Nakonec se do nich dostala i láska a nikoliv jen platonická. Janička i Pepa se v hrdinech otcových historek přímo viděli. Zejména Janiččina fantazie pádila jako opřekot.

„Jestli se jednou vdám, tak jedině za takového námořníka, hrdinu a správného chlapa,“ prohlásila jednou se zářícíma očima a když pohlédla na Pepu, ten si v jejích očích přečetl přímou výzvu. „Já jím budu,“ okamžitě vypjal hruď, „zrovna jako byl můj dědeček!“ a Janička mu to uvěřila, neboť pověst o Pepově dědečkovi znalo celé město, i její otec, a i ten před ním smekal. Jak už jsem podotkl, Pepa nakonec neodolal a povzbuzen tímto Janiččiným nepříliš uváženým prohlášením, sbalil svých pět švestek a nalodil se coby plavčík na zaoceánskou nákladní loď. „Počkáš na mne?“ otázal se Pepa, když se loučili před odplutím, a slzy v očích už nedokázal skrýt. „Počkám, to víš, že ano,“ špitla mu Janička do líbajících úst, protože ty slzy ji dostaly.

Janička poznala muže svého života a stala se jeho ženou. Ženou se vším všudy.


K Janiččině cti je nutno zdůraznit, že na Pepu celou dobu jeho první plavby opravdu věrně čekala a když se jí po roce vrátil zmužnělý námořník a opravdový chlap, skočila mu do náruče a po pár bouřlivých nocích a ještě bouřlivějších výstupech se svými a Pepovými rodiči, kteří tak unáhlenému vztahu moc nepřáli, ho odvlekla před oltář. A tentokrát je k Pepově cti nutno zdůraznit, že se nevzpouzel, vědom si obapolné velké lásky a závazků z nich plynoucích.

„Pepo, lásko moje, jak jsi za ten rok zmužněl,“ šeptala mu Janička do milováním vyprahlých úst a moudře pomíjela, že nejen zmužněl, ale rovněž se přiučil milostnému umění. Věděla, jak to v přístavech chodí, vždyť v takovém žila a mnohokrát byla svědkem, co všechno se dělo, když připlula zaoceánská loď plná vyhladovělých námořníků. „Janičko moje, nedovedeš si představit, jak se mi po tobě stýskalo,“ šeptal jí Pepa mezi polibky a myslel to z větší části upřímně. „Já jsem tak šťastný, že jsi na mne počkala,“ a toto bylo upřímné na sto procent. „Já jsem zase ráda, že ses mi vrátil v pořádku, můj milovaný Pepo,“ rozplývala se Janička v Pepových mužných pažích když jí dokazoval, že je opravdový chlap.

„Víš, co bych si moc přála?“ kladla Janička řečnickou otázku, když pak leželi zadýchaní vedle sebe a jejich paže se jen líně ovíjely kolem toho druhého. „Svatbu? Děti?“ zkoušel Pepa nazdařbůh a ani jedno, ani druhé mu nebylo proti mysli. „To všechno samozřejmě taky a hned,“ nezapřela Janička svou energickou povahu kapitánky pirátů, „ale hlavně malý domeček na kopci nad mořem, se zahrádkou a spoustou kytek v oknech a zeleninou okolo,“ vydechla svůj sen mladé zamilované ženy, žádné kapitánky pirátů, ale nastávající matky.

„Samozřejmě, Janičko, to nebude problém,“ sliboval Pepa a znovu to bylo stoprocentní, protože právě do takového domečku se toužil vracet ze svých dalekých plaveb, „žádný problém, za pár plaveb na domeček snadno našetříme,“ a Janička mu štěstím předla v náručí. Přesně takový život si vysnila. Milovaný a milující muž na moři a ona, milovaná a milující manželka a matka obklopená drobotinou, o kterou něžně pečuje, na něj čeká v útulném domečku s vyhlídkou na moře a spoustou kytek vůkol.

Co na tom, že to je barvotiskový obrázek, když dvěma lidem šťastně vyplní život.

Až na to, že barvotiskový obrázek se málokdy splní.


Zrovna jako tady. Ještě než si novomanželé pořádně stačili užít jeden druhého, vyplul Janiččin otec na dlouhou cestu po tropických mořích, ze které se už nikdy nevrátil. Námořníci z jeho lodi po návratu domů shodně vyprávěli, že už krátce po vyplutí se nechal slyšet, že když je konečně poslední dítě z domu, on se už k té staré semetrice nevrátí, čímž nepochybně myslel Janiččinu matku. Když pak proplouvali kolem jedné skupiny tropických ostrovů a ostrůvků, Janiččin otec zmizel spolu s jedním kamarádem a jedním člunem za měsíční noci do nenávratna.

Kapitán lodi, když ráno zjistil, co se stalo, odmítl kvůli dvěma sběhům otáčet loď a pátrat po nich míně, že se buďto sami za čas objeví nebo bude pátrání stejně zbytečné. Zde se pak námořnické historky rozcházely. Jedni se domnívali, že oba zmizevší si na některém z ostrovů užívají pozemského ráje v náručí krásných domorodých dívek, druzí byli naopak přesvědčeni, že oba v noci na širém moři zbloudili, hladem a žízní zešíleli a jejich mrtvoly dnes ohlodávají krabi někde na mořském dně.

Tehdy se Janičce zhroutil celý svět. Janička, která svého otce bezmezně milovala, propadla velikému zármutku a jen díky dítěti, které čekala, neskončila v blázinci. Pepa zrušil plánovanou plavbu po mořích, na které hodlal našetřit nějaké penízky na domeček, a Janičku věrně ošetřoval. Trávil s ní celé dny, plnil jí každé přání, i ta nejpodivnější, vařil, pral a uklízel, nosil jí nové a nové balíčky papírových kapesníků, omýval jí jemnou žínkou napuchlá víčka a stále se ji snažil těšit.

Jednou za dva dny se u nich stavila Janiččina matka, která vlastně celý malér svou povahou a svým jednáním zavinila, ale rozhodně to odmítala uznat. Ze všeho vinila Janiččina otce a všechny chlapy vůkol, Pepu nevyjímaje. Na těch pár hodin, které u nich strávila, mohl Pepa vypadnout do nejbližší hospody na pár piv, což kvitoval s velikým povděkem. Už mu z toho věčného pláče taky hrabalo. Kdyby ale věděl, co se za jeho zády u nich doma kuje, nikam by nešel a tchyni by fofrem vypakoval.

Když Janička po třech měsících přestala konečně štkát, stala se z ní zcela jiná žena. Stala se z ní stejná semetrika jako byla její matka, i když v mladším vydání, ale o to horší, že současně byla i kapitánkou pirátské lodi. Její matka, semetrika non plus ultra, byla zlá ženská, která nedokázala s nikým vyjít po dobrém, kterážto vlastnost s přibývajícími roky nabývala vrchu nad vším ostatním, i nad tou trochou dobrého srdce, které v sobě přece jen měla, a Janička po ní leccos zdědila.

„Já jsem musela být hrozná,“ začala jednoho rána Janička se zbrusu novou písničkou. „Musel sis se mnou vytrpět jako kůň,“ udělala provinilý kukuč a Pepa jí to zbaštil i s navijákem. „Ale Janičko, to přece nevadí, já jsem to pro tebe všechno dělal moc rád,“ těšil se ten trouba, že už má nejhorší za sebou. „Vždyť přece dobře vím, co pro tebe táta znamenal!“ nahrál jí na smeč. „No právě, já jsem ho tolik milovala a on si zůstane někde v tropických mořích a opustí mne,“ returnovala Janička štkajíc. „Janičko moje milovaná, ale vždyť máš přece mne a já tě neopustím, já se k tobě vždycky vrátím,“ pinkl jí Pepa snadňoučký míč. „Já tě nadevše miluji!“ „Pepo, lásko moje, já tě tolik miluji, ty jsi moje jediná opora,“ šla na síť Janička. „Vůbec nevím, co bych si bez tebe počala. Viď, že mne nikdy neopustíš, slib mi to!“ „Samozřejmě že tě neopustím, lásko moje, nikdy, nikdy, slibuji na vše, co je mi drahé!“ ztrácel Pepa set. „Přísaháš?“ napřáhla Janička na smeč. „Přísahám!“ ztratil Pepa set i hru, aniž to tušil.

Ten zamilovaný, důvěřivý trouba!


V příštích dnech Janička velice důrazně zakázala Pepovi vyplout na moře nyní i kdykoliv v budoucnu a začala ho nutit, aby se vrátil na obchodní školu a stal se suchozemcem. Pepa, vědom si své přísahy, kterou mu Janička nenápadně stále připomínala, se vším zpočátku souhlasil. Podal si přihlášku na školu a na dobu, než začal nový školní rok, si našel práci v přístavu. Nebyla ani zdaleka tak lukrativně placená jako práce námořníka na zaoceánské lodi, ale Janičce to nevadilo. Nevadilo jí ani to, že se Pepa z práce vracel utahaný jako pes a že byl kvůli té špatně placené a navíc velice nepříjemné práci nevrlý. „Hlavně, že jsme spolu každý den,“ vinula se k němu Janička, aby mu zlepšila náladu.

„Jenže takto si na náš vysněný domeček nikdy nenašetříme,“ zkoušel se Pepa vrátit na milované moře. „To nevadí, lásko moje,“ měla Janička připravenou odpověď, protože dobře znala meze Pepovy argumentace. „Budeme zatím bydle u mé matky a ona nám se vším bude pomáhat. Stejně budu potřebovat její pomoc, až se maličké narodí,“ a Pepovi došlo, do jakého průšvihu zabředl. Tchyni, tu semetriku, nesnášel stejně jako Janiččin zmizelý otec a měl proč. Jenže Pepa byl v pasti a nemohl Janiččině argumentaci odporovat a tak opustili svůj malý pronajatý byteček, ve kterém dosud bydleli, a nastěhovali se k tchyni. Chudák Pepa, chuděra Janička.

Tchyně si hned od začátku na Pepu zasedla. Po delší době měla doma chlapa, kterého mohla beztrestně sekýrovat, a takovou příležitost si nechtěla nechat ujít. Ať Pepa udělal cokoliv, vysloužil si od tchyně přinejmenším jedovatou poznámku, ale většinou pěkně ostrou výtku a pokud se ho Janička zastala, slízla to i ona. Pepa velmi brzy pochopil, že se nikdy a ničím nezavděčí a tak začal tchyni napřed ignorovat, později schválně popouzet. Předpokládal, že Janička svou matku prokoukne také a oni se zase vrátí zpátky do svého bytečku. Jenže to byla špatná kalkulace. Pepa nezakalkuloval Janiččinu nově nabytou hrůzu z jeho námořních cest a tchynin požitek ze sekýrování a její hrůzu, že by v domě zůstala sama. A už vůbec nezapočítal ženskou solidaritu.

Janičce, utahané stálými půtkami mezi Pepou a svou matkou, začalo docházet tulení a naopak v ní začala růst nechuť k Pepovi. Připadalo jí, že všichni chlapi jsou stejní neřádi, kteří se se svými ženami a tchyněmi neustále jen vadí a že se s nimi nedá rozumně vyjít ani žít. Že by nejraději jen pluli po mořích, o rodinu se nestarali, všechnu práci i starosti nechali na ženských a sami si užívali v dalekých přístavech s všelijakými ženštinami. Sice přivezou spoustu peněz, ale co z toho! Nebylo náhodou, že tato litanie se nápadně shodovala s výčitkami, které její matka mlátila o hlavu jejímu otci tak dlouho, dokud skutečně nezůstal v tropických mořích.

Asi tak po půl roce společného života s tchyní začal Pepa úplně ztrácet nervy. Zdálo se mu, že to už nevydrží ani den. Kudy chodil, tudy dumal, jak by se z té šlamastyky, do které tak důvěřivě vlezl, dostal ven. Nakonec jednoho slunného nedělního odpoledne vzal Janičku na procházku za město aby si s ní v soukromí promluvil, protože stěny v tchynině domku měly stěny z papíru a tchyně uši jako rys. Janička v té době už měla pěkně velké kulaté bříško, ale na porod bylo ještě času dost. „Janičko, lásko moje, chtěl bych s tebou probrat naši budoucnost,“ začal Pepa, který rozhodně nebyl diplomat ani protřelý vyjednávač. „Já nemám nic proti tvé matce, pomáhá nám opravdu hodně, ale když budeme mít děti, a já bych nechtěl mít jen jedno nebo dvě, bude nám ta místnost u ní v domě malá. Nechci, abychom se tísnili a uskrovňovali, a z platu, který teď mám, na domeček nikdy nenašetříme,“ což všechno bylo pravda až na tu zmínku o Janiččině matce. Janička zavětřila a už tušila, kam Pepa míří, ale nechala ho mluvit, jen se do něj zavěsila, aby ho měla lépe pod kontrolou.

„Navíc, když zase budu chodit do obchodní školy, nebudeme mít vůbec žádné vlastní peníze. Mně učení moc nejde, vždyť víš, a abych tu školu dodělal, budu se muset po večerech učit a budu muset přestat s prací. Vůbec si nedovedu představit, z čeho budeme žít,“ i tohle všechno byla pravda, na kterou Janička nemohla nic namítnout a tak zůstala zticha. „Říkal jsem si a taky jsem to spočítal, že kdybych jel sedmkrát, maximálně osmkrát na moře, a nikde nic neutrácel, našetřili bychom na domeček a já bych potom mohl zůstat doma s tebou a dětmi a chodit do práce do přístavu. Co ty na to?“ teprve teď pohlédl na Janičku a zhrozil se jejího výrazu. „Tak ty mne chceš opustit?“ vypálila od pasu. „Právě teď, když čekám naše první dítě, které se má co nevidět narodit?“ zapojila i těžší artilerii. „Když se naše maličké narodí, tak se milostpán bude potloukat někde po mořích a já budu na všechno sama?“ zadunělo nejtěžší dělo. „Na to zapomeň a pěkně rychle!“ pálila ze všech hlavní. „Něco jsi mi slíbil, něco jsi mi odpřisáhl! Nebo to už neplatí?“ zkusila podpásovku a vyšla jí. Pepa se kroutil jako přibodený had.

„Ale Janičko,“ zkusil Pepa vyplavat z horké polívky, kterou si tak nadrobil, „já tě přece neopouštím, já chci žít s tebou a s našimi dětmi…“ jenže Janička ho nenechala domluvit. „Tak tedy pěkně rychle zapomeň na moře!“ sekla drápem. „Zůstaneme u mámy a hotovo!“ „Jenže ona tu bude žít ještě dalších dvacet, třicet let,“ zoufale oponoval Pepa, čímž se prořekl. „Tak o to ti jde, tohle ti vadí, moje matka, která toho pro nás tolik dělá, tolik se obětuje!“ dorazila ho Janička nefér úderem. „Zapomínáš, že je to moje matka! Jak by se tobě líbilo, kdybych já pomlouvala tvoji matku?“ Věděla moc dobře, že Pepa má ve všem pravdu, že život s její matkou je pro oba hotový očistec, ale strach, že by v tropických mořích ztratila svého Pepu, byl silnější. Historie s jejím otcem byla ještě moc živá. Aby debatu ihned uťala, chytla se za břicho a obličej zkroutila do nepěkné grimasy. „Něco se děje s maličkým,“ hlesla. „Víš, že se nesmím rozčilovat. Pojď raději domů,“ a bylo vymalováno.

Tchyně je čekala mezi dveřmi. „Kde jste byli?“ vyjela hned na Pepu, protože vycítila, co se děje. „Proč ji taháš ven, když víš, že má hlavně odpočívat?“ nenechala si ujít příležitost, protože byla ve výhodě. „Chtěli jsme se projít na čerstvém vzduchu,“ vymlouval se Pepa, ale tím si nepomohl. „Tady na zahrádce čerstvý vzduch není?“ dostal druhou za uši. „Nebo si potřebujete něco vyříkat, abych to já nevěděla?“ což byla snadná tajenka a Pepa už ani necekl. Zavedl Janičku dovnitř a uložil ji na postel. Tchyně šla za nimi. „Jako bych to netušila,“ obula se do Pepy, „holka se nesmí namáhat a on ji tahá kdovíkde! A teď je jí zle! Ještě z toho potratí!“ jančila pěkně nahlas. „Prosím vás, nechte Janičku v klidu odpočívat,“ zkusil ji Pepa zbrzdit, ale marně. „Tak já ji mám nechat v klidu, zatímco milostpán ji tahá po všech čertech, dokud holce není zle,“ řvala už na celé kolo, aby i sousedky věděly, jak si užívá. „Mami, prosím tě,“ hlesla Janička, protože toho jekotu měla i ona dost. „Ještě se ho zastávej, pacholka,“ řvala tchyně dál. „Kdy už dostaneš rozum a prokoukneš, co je zač, co sis vzala za chlapa, gaunera jednoho!“ přestávala se kontrolovat a Pepa se poprvé v jejich společném životě otočil na podpatku, práskl za sebou dveřmi a zaplul do jedné zastrčené hospody, kde nalévali na dluh. Tu herdekbabu už nemínil poslouchat ani chvilku.

Vrátil se až za tři dny, až mu došel šenkýřův úvěr. Doma bylo arktické ticho a Pepa zjistil, že svým odchodem podělal, co mohl. Ztratil všechen kredit, který u Janičky dosud měl, a potvrdil jí teorii o mužích neřádech. Janička, mezitím řádně zpracovaná svou matkou, začala Pepu odmítat a místo lásky mu servírovala sekýrování, které si s tím matčiným v ničem nezadalo. V Pepovi se začala svářet sílící láska k moři a vadnoucí láska k Janičce, rostoucí odpor k tchyni a čím dál větší zhnusení ze své práce v přístavu tomu dodávalo novou dimenzi a když Janiččino chování v příštích dnech začalo připomínat manýry drsného velitele trestné výpravy, Pepa to už nevydržel a skočil na první loď, která zrovinka vyplouvala do daleka a potřebovala zdatného námořníka. Janičce si to troufl oznámit, až loď byla pěkně daleko od přístavu.

Ten zbabělý úprk mu podryl sebeúctu a definitivně zničil manželství.

Jenže tohle si uvědomil, až už bylo pozdě.


Tak se nakonec jejich cesty rozdělily a i když Pepa z každého přístavu posílal Janičce dlouhé láskyplné dopisy a po návratu jí k nohám položil pěknou sumu našetřených peněz, neboť se v přístavech choval vzorně a nehýřil ani s námořníky, ani se ženštinami, Janička mu ten zbabělý útěk nezapomněla a neodpustila. Díky mocným poryvům touhy se sice jejich životy zase spojily, ale dlouho to nevydrželo. Janička už nebyla žádná milující žena, ale stále častěji lítá saň, k tomu tchyně řádila jako pominutá a tak Pepa brzy zase naskočil na zaoceánskou loď, což se poté několikrát ještě kratčeji a ještě bouřlivěji zopakovalo. Žhavý návrat, pár divokých dní a nocí a taktický úprk. Pepa se tak pádně přesvědčil, že jediný způsob, jak si svou lásku udržet vřelou a nezkalenou, je důsledné a dlouhodobé odloučení nejlépe na zaoceánské lodi, neboť drhnutí podlahy a škrábání brambor v lodní kuchyni mu přišlo jako mnohem menší zlo než společný život s milovanou Janičkou a její matkou, dvojici lítých saní, semetrik a jedné drsné velitelky trestné výpravy.

Těch bouřlivých opakování bylo celkem sedm zrovna jako jejich společných dětí, protože poryvy touhy a vášně byly obapolně tak divoké a mocné, že jakákoliv antikoncepce pokaždé žalostně selhala. Později se k milované Janičce raději ani nevracel, neboť by mu díky alimentům z platu už nic nezbylo. Ona o setkání nestála rovněž. Odloučení bylo nakonec tak trvalé a tak důsledné, že poryvy touhy, které naň čím dál řidčeji přicházely, zaháněl mocnými doušky své konzervované pitné vody a prokládal je peprnými kletbami. Pořád to bylo menší zlo než společný život s milovanou Janičkou, i když ona si nakonec z Pepových našetřených peněz, které jí poctivě všechny stále dál posílal, pořídila svůj vysněný domeček na kopci nad mořem a od matky se odstěhovala i s dětmi.

Pepa se po předchozích zkušenostech do něj neodvážil ani páchnout.

Jeho sebeúcta ležela někde hluboko na mořském dně.


Abych celou zápletku důkladně objasnil, dalším důvodem jejich vzájemných rozepří byla výchova dětí. Za prvé si Janička rozhodně nepřála, aby se kterékoliv z jejich dětí stalo námořníkem, a protože si velice dobře pamatovala, jaký vliv měl na ni, na její sourozence a na Pepu její otec, který ji tak zklamal, snažila se s urputností hodnou lepší věci bránit Pepovi ve vyprávění námořnických příběhů a vzala to jaksepatří zgruntu. Za druhé jak její otec, tak i Pepa inklinovali k zavádění námořnicky dialektických schizofrenních metod výchovy a to ona tedy určitě, ale určitě nechtěla. Svému otci se ubránit nedokázala, její matka ji nebránila, protože si s jejím otcem vyřizovala jiné věci, ale svoje děti Janička bránila jako lvice. Jako notně rozzuřená lvice a Pepa to ke své škodě nechápal.

Když byly děti menší a Pepa byl právě doma, chodíval za nimi. Dovnitř nikdy nešel, ale u domu zapískal svůj signál a drobotina se vyhrnula ven. Pepa s nimi šel na konec ulice, tam otevřel svůj námořnický pytel a vysypal dárky. Ten frmol, co poté nastal, nezřízeně miloval a náramně si jej užíval. Pepa samozřejmě nikdy nezapomněl po nejstarším poslat dárek i Janičce. Potom si s nimi hrál všelijaké uličnické hry a vyprávěl jim, kde všude byl a co jim to vlastně přivezl. Janička pochopitelně věděla, kde a s kým děti jsou a co se tam děje. Nechala je chvíli si pohrát a potom vyšla na ulici a zahnala děti domů. „Mazejte dělat úlohy, pojďte se mýt, už je jídlo,“ tahala děti od Pepy. I když se on zpočátku snažil domluvit se s ní na nějakých návštěvách, ta nechtěla ani slyšet. „Ještě mi je nakazíš tím svým námořnictvím,“ odmítala ho a tak zůstalo u Pepových polovičatých návštěv. Ale Janička nikdy nebyla taková semetrika, aby před dětmi o Pepovi špatně hovořila. Byla natolik dobrá máma, že je nechtěla stresovat nenávistí mezi rodiči a Pepa jim všem vozil krásné dárky, byl na ně hodný a vzorně platil výživné. Jen to námořnictví bylo problém.

„Mami, proč se s tátou nemáte rádi?“ ptávaly se děti, když byly malé. „Ale my se máme rádi, to by vás nebylo tolik,“ vysvětlovala jim Janička s úsměvem. „Jenže aby se lidé mohli mít doopravdy rádi, musí spolu trvale žít a ne, aby jeden byl pořád pryč někde na moři,“ povzdechla si. „To se potom nedokáží na ničem domluvit, pořád na sebe křičí a hádají se,“ to už mívala slzy v očích. „To je pak lepší, když nejsou spolu, jen se chodí navštěvovat,“ vzala děti do náručí a přivinula je k sobě. „Tak proč táta jezdí na moře?“ vyzvídaly dál. „Když on by jinak nevydělal tolik peněz a my bychom pak neměli náš krásný domeček,“ povzbudila je. Děti se k ní přitiskly a už se na nic neptaly. O křik a hádky mezi rodiči určitě nestály a jejich domeček by za nic nevyměnily. Takhle to pro ně bylo lepší.

Janiččina zarputilost a neústupnost nakonec slavily úspěch a vskutku se žádné z jejích dětí nestalo námořníkem zrovna jako nikdy nebylo podrobeno skutečné námořnické výchově, spočívající v tuhé disciplíně střídané s občasným bouřlivým vybitím stresu, zato si však žádné z jejích dětí otce nikdy pořádně neužilo, což pro Janičku byla přijatelná cena za klidnou, mírnou, leč důslednou výchovu. Ke svým dětem se Janička nikdy nechovala ani jako semetrika, ani jako drsný velitel trestné výpravy, kdežto její chování k Pepovi se nezměnilo. Podle Janičky tomu tak muselo být.

S chlapy to prý jinak nejde.

Janiččin respekt k Pepovi byl právě tak mizerný jako Pepova sebeúcta.

Svým třem synům, když dospívali, často říkala, že někteří muži sice považují námořnické povolání za krásné a dobrodružné, ale mnohem krásnější a dobrodružnější je podílet se na výchově vlastních dětí a žít se svou ženou pěkně doma. „Nebo byste chtěli, tak jako váš otec, své děti pořádně ani nevidět a pořád se jen potloukat po mořích?“ často se jich tázala, přičemž obmyslně zamlčovala důvody, které Pepu k takovému jednání vedly. „A vy, holky moje, byste chtěly za manžela muže, který sice posílá domů peníze, ale jinak se tam prakticky ani neukáže?“ ptával se dcer na jejich představu budoucnosti. „To je u námořníků běžné,“ dodávala a protože děti otce prakticky nepoznaly a i v jiných rodinách námořníků to bylo podobné, měla tato argumentace úspěch.

Abych byl spravedlivý, jinak Pepu před dětmi nehaněla. Podle jejího vyprávění to byl hodný člověk, který ale propadl své touze po moři natolik, že rodinu odsunul na vedlejší kolej. Měl je sice všechny rád a pečlivě posílal peníze, aby se jim dobře žilo a nic jim nescházelo, ale moře mu očarovalo. „Ale já vám tatínka vynahradím, takže vám scházet nebude,“ končila své povídání a brala do ruky pohádkovou knížku, ve které se o moři nepsalo.

Tak tomu bylo až do doby, kdy děti začaly opouštět domov a zakládat vlastní rodiny. Janička bývala čím dál častěji doma sama a to jí vadilo. Tuze vadilo.

Pepův kredit začal v Janiččiných očích pomalu růst.


Na plachetničce tedy trávil Pepa většinu svého času a kromě kormidlování se zabýval i lovem ryb aby lépe vyšel s důchodem, neboť výdaje za konzervovanou pitnou vodu mu neustále nekontrolovatelně rostly. Vzrostly mu natolik, že svůj domek na břehu celé léto pronajímal turistům a po zbytek roku se střídavě třásl chladem doma a na Janičce, až jej nakonec prodal a na Janičce žil trvale. Jako právě teď, kdy se i přes nepříznivou předpověď počasí vyplul na moře, aby měl zase chvíli co jíst. Ryby krásně braly a Pepa se za nimi vydal dále od břehu než původně zamýšlel. S lovem a s popíjením měl tolik práce, že si nevšiml velikého bouřkového mraku, který se přesně podle předpovědi počasí přihnal rovnou nad Pepovu Janičku.

Bouře se přihlásila silným poryvem větru a Pepa jen taktak stihl sklidit své rybářské a popíjecí náčiní, aby mu je nesmetla voda. Převléci se do nepromokavého oblečení už nezvládl. Honem popadl kormidlo, loďku otočil po větru, aby se nepřevrátila, a pro jistotu se k ní pevně přivázal lanem, aby nějaká vlna nespláchla i jej. Vichřice se rozběsnila plnou silou a Janičku hnala dál a dál od břehu na širé moře. Pepa pevně třímal kormidlo, klepal zuby a čas od času přes ně cedil drsné kletby. Ke všemu se spustil pořádný lijavec, který nejenže Pepu notně promočil a jeho kletby spojené s drkotáním zubů rozhojnil, ale promočil i plachty a lanoví, které se tím pádem staly neovladatelné a prakticky neskasatelné a Pepa už dokázal jen utahovat lanoví, aby se plachty nadmíru nenaplnily divokým větrem. I přesto Janička letěla po vlnách jako splašená a Pepa zaměnil své kletby za modlitby, postupem času a sílícím vichrem čím dál vroucnější.

Pepovy rty, paže, ruce, obličej a nakonec i celé tělo postupně promodraly chladem, promile alkoholu v jeho krvi povážlivě pokleslo na hodnotu, v běžném životě už pěkně dlouho nedosažené, a jeho ústa vzývala nejen Jonáše, pár proslulých admirálů a svého slavného jmenovce, ale doslova všechny svaté a zejména Všemohoucího, když se rovnou před Pepou vztyčila mohutná oblá vlna, která se vzápětí rozevřela do hluboké oblé průrvy. Pepa vytřeštil oči a strašlivě zaklel, neboť z dřívějška moc dobře věděl, co to znamená. Právě se před ním rozevřel mohutný vodní vír, tak veliký a tak lačný, že byl schopen pohltit jako malinu mnohem větší loď než byla Pepova Janička, vír, námořníky výstižně nazývaný vulgárním slovem, jinak určeným pro ženské genitálie, a jako z udělání jej vichr hnal přímo do něj. Pepova situace začala být beznadějná, protože změnit směr plavby v takovém vichru prostě nešlo.

Pepa ale nepropadl panice a v mžiku se rozhodl. Povolil lano hlavní plachty nic nedbaje na nebezpečí, že mu poryv vichřice zlomí stěžeň, jen aby dosáhl co největší rychlosti. Kormidlo sevřel tak pevně, že mu z prstů vytryskla krev a položil se po větru. Janička se rozlétla po vodě jako šipka a řítila se rovnou doprostřed víru. Takřka na polední chvíli se Pepa vší silou opřel do kormidla a Janička poslušně, leč s notným skřípěním celého trupu a stěžně poněkud změnila směr. Díky silnému vichru jej dokázala změnit jen trochu, ale i to stačilo, aby prolétla kolem víru po šikmé boční stěně vlny do bezpečí. Pepa narovnal kormidlo, aby Janička plula ještě rychleji, otočil se a přes vichr a lijavec vmetl bouřkovému mraku rovnou do zuřivých očí tu nejstrašlivější kletbu, na jakou si vzpomněl. A ejhle, vichr polevil, lijavec ustal, mrak si to odhasil do nenávratna a na Pepu a jeho Janičku vysvitlo slunce. Konečně!

Teprve nyní se Pepa roztřásl chladem, úlevou a vyčerpáním, pak se pomalu odvázal od lodi a nepřestávaje ji hladit a laskat něžnými, vroucnými a láskyplnými slovy sešel do podpalubí, odkud vylovil svou největší a nejvzácnější lahev konzervované pitné vody a vyšel s ní na palubu. Tam ji otevřel, nejprve z ní odlil na všechny světové strany nepřestávaje přitom velebit Hospodina a všechny svaté, pak jí důkladně polil svou milovanou Janičku, opět za vydatného blahořečení a díkůvzdávání a nakonec si zbytek tekutiny nalil do hrdla, pro změnu tentokrát chvále sebe samého.

Zbytek příběhu je už prostý. Pepa i s Janičkou bezpečně dopluli domů a protože jim v podstatě nic jiného nezbývalo, vyplouvali i nadále na moře na lov ryb nepřízni počasí navzdory. Jen Janička se v Pepových očích i slovech a skutcích dočkala takového uznání, vděku a chvály, jaké se skutečné Janičce od něj nikdy nedostalo.

Krom toho se z mořských hlubin vynořila i Pepova sebeúcta.


I když se Pepa tímto svým příběhem nikdy nikde nepochlubil, nakonec přece jen prosákl na veřejnost a Pepa získal renomé námořníka, který dokázal, jak námořníci doslova říkali, „proplout rozlícenou kundou“. U námořníků a lidí znalých moře mu to vyneslo nesmírný obdiv, zatímco u všech ostatních to vedlo k všelijakým prapodivným výkladům, zhusta dosti zavádějícím. Zřejmě nějaké podobné pomluvy způsobily, že mezi Pepou a Janičkou došlo k divokému výstupu rovnou před nákupním centrem během největšího pátečního frmolu, odkud si Pepa právě odnášel novou zásobu konzervované vody. Janička na Pepu napřed přede všemi šíleně ječela a pak přišla na řadu i její oblíbená fyzická inzultace nejprve pěstmi a potom nehty.

Janička coby dcera mořského vlka a žena jiného mořského vlka samozřejmě znala význam onoho námořnického rčení, ale podle všeho se k ní dostalo v natolik zkreslené podobě, že se začala domnívat, že jí Pepa byl rovnou pod nosem nevěrný s jakousi povětrnou ženštinou a to ji nadmíru rozlítilo. I když spolu už celá léta nežili, Pepa byl stále její muž před Bohem i před lidmi, byl otec jejích dětí a tím pádem na něj měla jistá nepominutelná práva, i když je v praxi už dlouho neuplatňovala. Tak to prostě mezi námořníky a jejich ženami chodí, že jsou stále svoji i přes častá a velmi dlouhá odloučení. Různé úlety ve vzdálených přístavech na tom nic nemění, ty se jaksi mlčky pomíjení. Ovšem doma je to jiná.

Pepa, když mu došlo, co a proč na něj Janička na celé město huláká, se tak rozesmál, že nebyl schopen se bránit a jen si chránil oči, neboť si z minula dobře pamatoval, čeho je jeho Janička schopná. K něčemu podobnému mezi nimi občas docházelo a když se to stalo poprvé, Pepa nebyl na něco podobného připraven, netušil, čeho je jeho milovaná Janička schopná, neprozřetelně podcenil sebeobranu a málem se mu to nevyplatilo.

Tahle historka si zaslouží trochu rozvést.


Stalo se to, když zplodili své čtvrté dítě. Pepa už Janičce přivezl dost peněz na větší polovinu domečku a tak se domníval, že má právo na důstojné odplutí. Že už dostatečně dokázal, že není žádný floutek, ale zodpovědný otec rodiny, který se o ni náležitě stará. Ale když si Pepa začal balit věci, Janička mu odplutí nechtěla dovolit. „Nikam nepojedeš, zůstaneš se mnou doma,“ začala na něj ječet. „Já nejsem zvědavá být zase celý rok sama doma!“ „Ale Janičko,“ zkoušel to Pepa po dobrém, „vždyť si přece chceme koupit náš malý krásný domeček a když nepojedu na moře, nikdy na něj nenašetříme,“ argumentoval. „Přece nechceš celý zbytek života strávit tady, u své matky,“ neudržel vyrovnaný tón, což ovšem byla argumentační chyba. „Mou matku nech na pokoji,“ vylítla Janička ještě víc a současně se rozlétly dveře do kuchyně a v nich stála tchyně s rukama v bok, natěšená na svou příležitost. „Můžeme jí být vděční, že nám pomáhá s dětmi a nechává nás tady bydlet zadarmo!“ „Ale to není žádný život, nemáme ani trochu soukromí a mačkáme se všichni v jedné malé cimře,“ zkoušel to Pepa asertivně. Další argumentační chyba.

„A tohle je nějaký vděk za to, jak vám pomáhám?“ rozkřikla se od dveří tchyně. Byla to její vítaná příležitost. „Takže nakonec já jsem ta špatná, co vám ničí manželství, jo?“ řvala, protože se bála, že zůstane ne stará kolena sama. Jenže to byla pomýlená taktika. „To jsem přece neřekl,“ přešel Pepa do zónové obrany, „já vás přece z ničeho neobviňuji. Ale jedna místnost pro nás dva a čtyři děti je málo!“ „Tak jí nedělej další a další fakany!“ rozkřikla se už tchyně na celé kolo. Náramně si hádku mezi mladými užívala. Zlá ženská umí argumentovat jen po zlém. „Jaké fakany,“ ruply Pepovi nervy, „naše děti nejsou žádní fakani!“ „Co si to na mou matku dovoluješ,“ převzala iniciativu Janička. „Na mou matku si nebudeš otvírat hubu!“ „Co si to dovoluje ona! Moje děti nejsou žádní faka…“ nedokřikl Pepa, protože mu Janička narazila na hlavu námořnický pytel i s jeho napůl zapakovanými věcmi a začala do chudáka dezorientovaného Pepy bušit pěstmi. Když se Pepa po chvíli vysvobodil ze zajetí pytle a setřepal si z hlavy své věci, Janička na stále zmateného Pepu zaútočila nehty. Rovnou do obličeje, rovnou do očí.

V nemocnici si tehdy Pepa poležel čtrnáct dní a lékaři mu jen taktak zachránili ošklivě pošramocené levé oko. To pravé na tom bylo jen o trochu lépe, na to trochu viděl. Janička ho pak po celou dobu denně navštěvovala jako správná milující žena a pokaždé si přitom před Pepou pilovala nehty, aby je měla napříště ještě špičatější, ještě ostřejší. A aby bylo Pepovi všechno naprosto jasné, zkoušela jejich ostrost na Pepově předloktí, kde po nich zůstávaly dlouhé krvavé škrábance, což ovšem Pepa, čacký námořník, snášel aniž by hnul brvou.

Pepova milovaná Janička nebyla vůbec žádná hrdlička a Pepa zjistil, že zkoušet se s ní a s tchyní domluvit nemá cenu. Že celý jejich společný život zřejmě nemá smysl. A tak se postaral, aby alespoň tchyni už nikdy neviděl. Do jejího domu už nevkročil. S Janičkou tak radikální tehdy ještě nebyl.

Nakonec na moře utekl potají v noci, což jeho sebeúctu potopilo ještě hlouběji.

Další tři děti zplodili v pronajatém pokojíku v přístavu, kde se Pepa po návratu vždy ubytoval, což jejich manželství poškodilo ještě víc, protože jakmile opadly vášně, vzedmuly se negativní emoce a propukly hádky. Pepa sice postupně dal Janičce celou sumu na domeček, protože mu záleželo na dětech, aby vyrůstaly v hezkém prostředí, a také jí pravidelně posílal alimenty, ale touha po společném životě ho definitivně opustila.

Drsná kapitánka pirátské lodi a velitelka trestné výpravy, se kterou není možná rozumná domluva, nebyl jeho šálek kávy.


Ale zpátky k bitce u nákupního centra. Zásoba konzervované vody při ní k veliké Pepově lítosti pochopitelně vzala zasvé, neboť ani tu Janička ve svém vzteku nešanovala. Vřískala a třískala lahvemi o zem k veliké radosti všech přihlížejících žen a zármutku okolostojících mužů, zatímco ošklivě doškrábaný Pepa lahve raději nebránil. Výrazy, které při tom opouštěly kdysi něžná a milující ústa jeho milované Janičky, mi pravopisný korektor nedovolí napsat, a Pepa se jen držel za hlavu. Takové škody! Bláznivá ženská, ztřeštěné manželky! Po tomto incidentu už Pepa svou Janičku, teď myslím loď, raději opouštěl jen v naprosto nezbytných případech a v hodinách vyhrazených převážně na konspirativní logistiku. Jeho výlučnou partnerkou se stala Janička opatřená plachtovím a když se ho někdo náhodou optal na jeho partnerský život, odpovídal „Já stále žiji se svojí milovanou Janičkou,“ přičemž se jen zlehka potutelně usmíval.

Ale Pepova sebeúcta se po této poslední bitce už odvážila i na pevninu, i když jen kradmo.

Všichni chlapi ve městě s ním soucítili. Jeden z nich se nad Pepou dokonce natolik slitoval, že Janičce všechno vysvětlil, ta se celé šlamastyce od plic zasmála, ale jinak to nic platné nebylo.

Janička se nikdy nikomu za nic neomlouvala.

Tak by spolu věrně dožili až do smrti, ten náš Pepa a jeho milovaná Janička lodička. A Pepa by prožil mnohem útěšnější život než kdy měl se svou milovanou Janičkou z masa a kostí.

Nejen pití, ale i partnera pro život si musíme umět dobře vybrat.

Jenže ono to takto nedopadlo.


Když se vdávalo poslední z jejich dětí, dívenka jako květ, kterou Pepa potajmu velice miloval, neodolal a svatbu důkladně zapil. Natolik důkladně, že nad ránem se jen s obtížemi dopotácel ke své Janičce, skutálel se do kajuty a z posledních sil zalezl do své spodní palandy. Kdyby byl schopen vnímat jen trochu víc, než své neschopné nohy, byl by si všiml něčeho krajně podivného na horní palandě.

Bylo už notně po obědě, když Pepu probudila vůně čerstvé kávy. Oči Pepovi stále ještě nesloužily, mozek na tom nebyl o nic lépe, ale vůně to byla nádherná. Pepa se posadil, přičemž se praštil do hlavy o horní palandu, natolik byl ještě nesvéprávný. Mžoural po okolí a v kuchyňce se pohybovalo cosi či kdosi, co Pepa nedokázal pořádně zaostřit.

Pepa ze sebe vysoukal jakýsi neartikulovaný zvuk, ani vzdáleně nepřipomínající zamýšlené „Kdo k čertu jsi?“ a vstal, přičemž se opět praštil do hlavy, stále zapomínaje, kde se vlastně nachází. Když se nakonec ocitl v kuchyňce, už dokázal rozpoznat svou milovanou Janičku z masa a kostí. „Co tu…“ jen zahuhlal a svalil se na stoličku. „Napřed vypij tu kávu,“ uslyšel velitelský hlas a zbytek rozumu v jeho hlavě mu doporučil poslechnout.

Pak seděli naproti sobě a Janička, která si podobné Pepovy stavy z dřívějška dobře pamatovala, na něj nespěchala. Když Pepa konečně přestal mžourat a dokázal svůj pohled zaostřit na víc než několik sekund, pomalu vstala. „Nechala jsem mladým náš dům,“ řekla pomalu, dávaje důraz na každé slovo, „aby měli do začátku kde bydlet. Vždyť víš, že na tom nejsou moc dobře. A protože já nemám kam jít,“ pokračovala a v očích se jí škodolibě zablesklo, když uviděla Pepův úlek, „rozhodla jsem se nastěhovat se k tobě na loď. Stejně tu máš volnou palandu,“ dokončila a svou škodolibost se už nenamáhala skrývat. Janička si totiž rozhodně nepřála, aby Pepa nezačal rodinnou situaci řešit podobně jako její otec tehdy před léty a rozhodla se zaútočit jako první.

A také nechtěla žít sama v prázdném domě.

„A jak si to…“ nedokončil Pepa, neboť myšlenky se mu rozeběhly jako opřekot. „Proboha! Moje Janička na mé Janičce! Co bude se mnou? Kam se poděju?“ šílel jeho mozek a podvědomě se začal ohlížet po nějaké zaoceánské lodi, na kterou by ihned naskočil. Jenže vzápětí si uvědomil, že v jeho věku by ho už vzali jen jako platícího pasažéra a protože jeho konto bylo stejně prázdné jako jeho peněženka a jako jeho hlava, klesl zpátky na stoličku. „A co bude se mnou?“ jen polohlasně zasípal.

„Budeš tu žít se mnou,“ řekla Janička a vůbec neskrývala velikou převahu, kterou právě cítila. „Budeme plout po moři, chytat ryby, ty budeš řídit loď, já se budu starat o lodní kuchyni a o pořádek v kajutě,“ nastínila mu budoucnost a dávala si záležet, aby pochopil, že ona se ho na nic neptá, o nic neprosí. „A jak…“ zakňoural Pepa, kterému vše začalo docházet do všech důsledků až nyní. „Jsme na lodi a na té velí kapitán,“ pomalu a důrazně pronášela Janička, aby ji Pepa pochopil hned napoprvé, „a na lodi jsi kapitán pochopitelně ty!“ dořekla a jen s námahou skryla úsměv. „Ale ve všem ostatním jsem kapitánem já!“ a Pepovi konečně došla celá šlamastyka, ve které se právě ocitl. O vteřinu později mu došlo, že z té šlamastyky žádná cesta nevede. Tedy kromě vraždy a následné sebevraždy.

„Já ti všechno odpouštím,“ pokračovala velkoryse Janička, „a abys věděl, že to myslím upřímně, půjdeme hned zítra na návštěvu k dětem,“ dodala a v očích se jí poprvé zalesklo dojetí. Zjihl i Pepa, protože děti zblízka neviděl pěkných pár let a notně se mu stýskalo. „Budeme zase rodina,“ řekla důrazně Janička a své dojetí přebila hodně drsnou kletbou. „Chceš přece vídat vnoučata, ne?“ A Pepa chtěl, moc chtěl. Jak stárnul, po dětech a po vnoučatech se mu stýskalo čím dál víc, až tolik, že si občas říkal, že by mu radost s vnoučaty vynahradila peklo s jeho milovanou Janičkou, drsnou velitelkou trestné výpravy. Jen nevěděl, jak to zaonačit, aby se nemusel plazit. Teď se situace vyřešila sama. „To bych moc rád,“ škytl a Janička nemohla přeslechnout dojetí v jeho hlase, ač se snažil sebevíc zůstat pánem situace.

Janička měla ještě na jazyku varování týkající se námořnických historek a pravé námořnické výchovy, ale raději je spolkla. Na takovou debatu bude čas, dokud vnoučata nepovyrostou. Konec konců, vždycky může Pepu hodit přes palubu, když zase začne střečkovat, obrazně i doslova. Natolik to s plachetnicí umí, aby doplula domů. Místo toho se otočila, ze skříňky vylovila jednu z lahví Pepovy konzervované vody a oběma nalila na dva prsty. „A teď pojď, najíme se,“ začala kutit na vařiči a za chvilku bylo na talířích Pepovo zamilované jídlo. „Dobrou chuť,“ přisedla si k němu a Pepa roztál úplně. Tohle jídlo mu naposledy připravila, když zplodili jejich první dítě.

Když mu mozek konečně začal pracovat naplno, Pepa všechno pochopil.

A jeho sebeúcta se konečně vztyčila v celé své kráse.

Ale z taktických důvodů si ji nechal pro sebe.

Jejich opožděná společná plavba začínala slibně a Pepa ji nechtěl pokazit.

Načež zazvonil zvonec a oni žili šťastně až do smrti.

No, šťastně…

Snažili se.

Pepa nakonec přes palubu neletěl ani jednou.


Všechno toto znázorňuje můj obrázek, zejména ty rovné, jemné a zářící linky pod loďkou, sluneční záře v plachtoví a hrdá vlajka, vzdorující vysoko na stěžni. Nepoddajnost, odvahu a vytrvalost námořníka Pepy, který dokázal uniknout nejstrašnějšímu mořskému víru za pekelné bouře sám na maličké lodičce. Samozřejmě, že k tomu potřeboval i trochu štěstí, nebo, chcete-li, Božího požehnání. Sluneční záře v plachtoví, vizte!

Ta mu pomohla vyřešit i jeho nepovedené manželství.

A jeho milovaná Janička? To jsou přece ty hněvivé oči a ta mlsná ústa, co se právě chystají Pepu schlamstnout. Ten strašlivý vír a ta zběsilá bouře.

Plují spolu, jak už to na moři i v životě bývá.

Tak přesně tohle jsem chtěl svou kresbou říci.

To jsem se ale zakecal!


A jak to vlastně nakonec dopadlo? Janička se už od Pepy nehnula ani na krok. Věrně s ním plula po moři a statečně snášela nepohodlí malé kajuty a úzkých paland. Stalo se však něco nečekaného. Celá léta se Janička moři urputně bránila, ale teď mu úplně propadla. Krása širého moře a oblohy ji dostala a dokonce si oblíbila řádění živlů. Jednou je na moři přepadla pořádná bouře a Janička nejenže se neschovala v kajutě, jak jí Pepa doporučoval, ale napřed mu pomáhala s plachtovím a potom s kormidlem. Zůstala na palubě po celou dobu a když bouře skončila, jenom vydechla „Pepo, to byla krása!“ a Pepa poznal, co v ní má.

Nutno dodat, že respektovala Pepovo velení. Uznávala, že na námořníka, co dokázal proplout rozlícenou kundou, prostě nemá. Ukázalo se však, že Janička je nejen statečný námořník, který se navíc dobře vyzná ve vaření a uklízení, ale také v lovu ryb, dokonce mnohem lépe než Pepa, takže jejich úlovky strmě stouply a oni mohli začít ryby nejen jíst, ale i prodávat, a protože je dováželi do přístavu vždy čerstvé, prodávali je za velmi příjemné ceny. Díky tomu si mohli pronajmout malý byteček kousek od přístavu, aby si měli kde zatopit, vykoupat se v teplé vodě a vyspat se v pohodlné posteli. Oba si ten luxus báječně užívali.

A vnoučata? Ta na Pepovi a Janičce přímo visela, každou vhodnou chvíli se nakvartýrovala na jejich Janičku a vesele pomáhala při plavbě i rybolovu a Janička jim a Pepovi podstrojovala všelijaké laskominy. Plavbu jim Pepa krátil vyprávěním námořnických historek, z větší části vymyšlených, které ale končíval mravoučným „Moře je krásné, ale na pevnině se žije o moc lépe. Vždyť my s babičkou také bydlíme na souši!“ za což ho Janička milovala jako zamlada.

Na rozdíl od dětí svá vnoučata vychovávali ve shodě.

Začalo jim to klapat až na stará kolena.

Lépe pozdě než později.


A teď už je doopravdy KONEC.


© Vratislav Mlčoch

© Ilustrace: Vratislav Mlčoch Bouřlivá plavba, tuš, akvarel a pastel na papíře, A4, 2014.

POVÍDKY A ESEJE 2. tucet

Novela na ukázku, kterou si přečtete celou.