NOVINY
KNIHY
VRAM Povidky

Takový psí život

(zvířecká novela)

Věnováno památce J. O. Curwooda, spisovatele mého mládí.

* * *

Bože, jak já jsem šťastná! Konečně dal na mé prosby a koupil mi štěňátko! Jasně, to by nebyl on, aby nekoupil štěně bojového psa, dokonce čistokrevné, ale to vůbec nevadí! Ten drobeček je tak roztomilý! Určitě se mu nejdřív hodně stýskalo po mámě a po sourozencích, často kňučel, ale já jsem ho chovala, mazlila jsem se s ním a podstrojovala jsem mu a teď mě má za mámu. Capká za mnou, nožičky se mu ještě pletou, ale když si sednu, tak se chce chovat, chce na klín, chce se mazlit. Učím ho nedělat loužičky, ale nebiji ho, jen mu v nich vymáchám čumáček a slabě ho plesknu po zadku a pak mu ukážu, kam má jít. Je chytrý, učí se rychle a začíná slyšet, když na něj volám „Rexi, Rexíčku!“ To hned přiběhne a skáče mi po nohách a přičinlivě vrtí ocáskem.

Jen kdyby se to zlepšilo i mezi námi. Zpočátku byl na mě milý, pozorný, získal si mne láskou a oddaností. Nevadilo mi, že je trochu primitivní. Ale pak najednou, kvůli takové malichernosti, že jsem se bavila a hodně smála na jedné zábavě, začal na mne křičet, začal mne podezírat, žárlit a nakonec mne začal i bít. Nic mu najednou není dost dobré, můžu se snažit sebevíc, vždycky si najde nějaký důvod aby mne mohl potrestat, surovec jeden. Kravály a bití jsou u nás prakticky na denním pořádku. Začal mne i zavírat doma, s těmi monokly stejně nemůžu chodit mezi lidi, a potom, co mne ve vzteku tak strašně udeřil do břicha, nemohu mít děti. Možná je to dobře, kdoví, jaký by byl táta. Už mnohokrát jsem chtěla od něj odejít, ale nemám kam jít a také se ho hrozně bojím, vím, že by si mne našel a nejspíš by mne přizabil.

Ale teď, když mi koupil toho pejska, snad se to spraví, snad už začne být na mne zase hodný. Vykládá sice, že nemám Rexe rozmazlovat, že je to bojový pes a že si ho chce náležitě vycvičit, ale já ho stejně poslouchám jen na oko, jen když je doma. Mého Rexíčka mi nebude brát, je to můj pejsek a já vždycky budu jeho druhá máma. Trochu toho výcviku Rexíkovi neuškodí, psi potřebují výcvik, ale přiměřený, laskavý. Vždyť o tom dost vím, rozumím psům. Dohlédnu na to.

* * *

Napřed mi bylo hrozně smutno protože se mi stýskalo po mámě a po sourozencích ale brzy jsem zjistil že jsem získal tu nejhodnější paní na světě protože její náruč a její klín jsou tak teplé a měkké a její prsty dovedou nádherně hladit a škrábat můj kožíšek a mně je u ní nebesky a ona mne čí nedělat loužičky a přiběhnout na zavolání a já se snažím jí vyhovět protože je moje paní a protože ji mám hrozně moc rád a vydržel bych jí ležet na klíně klidně celý den ale to nejde protože je tu ještě on a to je můj pán který není hodný a často křičí a občas mne i udeří když ho hned neposlechnu a na mou paní taky křičí a bije ji a já mám z něj veliký strach a když přijde domů tak já se hned schovávám ale on mne vždycky najde a pak mne začne cvičit tím že mi dává hlasité povely a abych pochopil co po mně chce škube vodítkem sem a tam a když to přesto nepochopím tak mne švihne bičem.

Když mi to udělal poprvé tak se mne paní zastala a vytrhla mu bič z ruky ale on na ni skočil a začal ji bít a strašně křičet a já jsem se snažil paní zastat a kousl jsem jej do nohy ale on mne nakopl tak že jsem odletěl přes celý pokoj a udeřil se o zeď a zůstal ležet celý omámený a on mezitím mé paní vytrhl bič z ruky a zbil ji tak že zůstala ležet bez hnutí na zemi a jen hrozně naříkala a on pak šel ke mně a zvedl mne za vodítko a tím bičem mne surově sešvihal skoro tak jako ji a pak mne odtáhl do komory a tam mne uvázal a od té doby si mu netroufáme odporovat a když mne drezíruje jak tomu říká tak paní jde raději do kuchyně aby to neviděla a zavírá dveře aby to neslyšela ale on schválně křičí o to víc a pak mne odvleče za ní do kuchyně a křičí a bije jak mne tak i ji.

Říká že ze mne udělá ostrého psa kterého se budou všichni bát jenže já takový nejsem a být ani nechci protože nemám takovou povahu a nejraději bych se hned se všemi kamarádil a hrál si s nimi i když jsem už vyrostl a nejsem už štěně ale on mne pořád zavírá do komory a uvazuje mne za vodítko tak abych si nemohl lehnout a nechává mne tak celou noc a nedává mi pít ani žrát a nutí mne i tímto způsobem abych byl zlý a aby se mne všichni báli a začal mne brát na cvičiště kde je mnoho podobných psů jako jsem já a ti jsou opravdu ostří a já jsem brzy pochopil že se s nimi nemohu kamarádit a že když nebudu takový jako oni tak špatně dopadnu a tak se s nimi musím občas rvát ale naštěstí jsem už veliký a větší než všichni ostatní a oni se mne začali bát a začali mít přede mnou respekt.

Další věc kterou mne tam učí je abych na povel útočil na lidi jako na jednoho muže který má takový veliký rukáv a do toho se mu musím zakousnout a držet ho dokud mi pán neporučí abych ho pustil a učí mne zakousnout se do klacku a držet přestože on tím klackem lomcuje ze všech sil tak já nesmím pustit ale mne vůbec ten výcvik netěší protože to nejsou věci které bych chtěl dělávat ale já se pána pořád hrozně bojím a abych nebyl bit tak se mu snažím vyhovět a když se mi to daří tak mne pochválí.

Jenže já bych mnohem raději byl se svou paní ale to teď nejde protože jak přijdeme domů tak mne pán zavře do komory kam za mnou ona nesmí a z vedlejšího pokoje slyším jak na ni křičí a bije ji přestože paní se ho snaží také poslouchat pokud tedy vím ale jemu to nestačí a když se jí snažím zastat a začnu výt tak on přijde a zbije i mne a pak mne uváže do výšky a nechá mne tak celý den a noc bez vody a žrádla a paní je hrozně nešťastná protože i já vidím a cítím jak se kvůli němu silně trápí jenže já jí nedokážu pomoci a ona si také neví rady a já bych nejraději na něj skočil a zakousl ho ale ten můj strach mi v tom stále brání.

* * *

Prej laskavej přístup, prej buď ne něj hodnej, prej nás bude mít rád! Pche! Já přeci nepotřebuju, aby mě měl rád, já nepotřebuju, aby byl hodnej, já potřebuju pěkně vostrýho bojovýho psa, kterýho se budou všeci bát! Já kašlu na lásku, já chci mít respekt, já chci úplnou, totální poslušnost, já chci, aby všem bylo jasno, že pán jsem tady já a ostatní mě budou poslouchat. A to jak ten pes, tak i vona!

Já moc dobře vím, kam by to vedlo, kdybych byl na ni hodnej. Zkusil jsem to a pěkně jsem dopad! Bavila se s cizejma chlapama, smála se jejim přisprostlejm vtípkům, nechávala by se vod nich ještě ochmatávat a za chvilku by se s nima válela, kurva jedna! Tohle teda ne! A doma? Tam by měla bordel jako v tanku, prej přehnanej pořádek škodí, prej nic se nemá přehánět. Tak tohle taky ne!

Tady bude pořádek, tady bude všecko pěkně na svým místě, pěkně vyrovnaný, nikde ani smítko, z podlahy aby se mohlo jíst! A já budu mít navaříno, vypráno, vyžehlíno, bude mě pěkně obskakovat a když nebudu spokojenej, tak něco uvidí. Na psa mám bič, na ni elektrickej kabel, takovej šikovnej, akorát do ruky, a jaký jelita umí dělat! Občas to prohodím, aby si nezvykli, a občas je seřežu jen tak, preventívně, abysem nevyšel ze cviku. A taky abysem jim připomněl, že pán jsem tady já.

Bát se mě budou, a jak! Nestrpím žádnej odpor, ani trpnej, pasívní. Tudle jsem jí pěkně názorně vysvětloval, jak mi má servírovat večeři, a ten čokl vedle začal do toho výt. Tak jsem na něj vlít, seřezal ho, že tejden tahal nohy za sebou, uvázal ho, že se málem zardousil, a pak jsem to ještě jednou vysvětlil jí, a pěkně pořádně, aby to pochopila a zapamatoval si to už navždycky. Budou mě respektovat, voba!

Budou mě poslouchat na mrknutí oka, na kejvnutí malíčkem, na slůvko! Já jim vymlátím z hlavy ten jejich vzdor, tu jejich neposlušnost, ten jejich nedostatek respektu. Budou se mě bát, budou se přede mnou plazit, budou se přede mnou třást hrůzou. A nejen oni. Bude se mě bát celý město, budou mě respektovat úplně všeci, aji policajti!

Pánem tady budu já, rozumíte?

* * *

Stal se ze mne dospělý a perfektně vycvičený bojový pes který se při občasných rvačkách s jinými psy naučil počkat na vhodný okamžik a pak vyrazit a zakousnout se jim do hrdla a povedlo se mi tak jednoho psa zabít a pár jich zle pošramotit než nás od sebe odtrhli a co jsem nedokázal pochopit bylo to že mne pán za to nepotrestal ale naopak pochválil i když ti ostatní pánové hrozně křičeli a chtěli mi ublížit jenže já jsem se jim postavil a tak jsem zařval že oni ustoupili a nechali mne být a pán byl kvůli tomu na mne velice pyšný a já jsem si získal i jeho respekt a on se teď ke mně chová o moc lépe.

Když jdeme s pánem po ulici tak nám ostatní lidé raději ustupují z cesty protože pán mi nedává náhubek ale jen mne drží na vodítku a jí jsem tak naučený že jdu těsně u jeho nohou a tvářím se že jako že jsem připravený hned zaútočit a vůbec nikdo dokonce ani ostatní psi si netroufnou něco si začít dokonce ani na mne nezavrčí protože jim naháním takovou hrůzu a to i těm malinkým rozmazlencům kterým jejich paní všechno dovolí a oni si proto myslí že jsou pány celého světa jenže mně stačí jen vycenit zuby a mám klid.

Můj pán není velký a není ani mohutný a mnoho mužů je větších a silnějších než je on ale díky mé přítomnosti a mému vzezření se ho ti ostatní muži bojí a uhýbají mu místo aby on uhýbal jim a jemu to dělá dobře.

Jediná věc co mne trápí je že pán je pořád zlý na mou paní a možná ještě horší než kdykoliv předtím a mne to trápí protože ona je pořád moje paní a já ji pořád mám rád což se nikdy nezmění protože pes jako já nikdy nezaútočí na někoho koho považuje za svou matku i když jen náhradní dokonce o to víc když je náhradní ale já si dávám pozor aby to pán nezjistil protože by na mne a hlavně na ni byl ještě mnohem horší a moje paní se ke mně vůbec nedostane protože pán nás k sobě nepustí a když musí sám odejít tak mne zamkne v komoře a já ji přes dveře slyším jak ke mně laskavě, mazlivě mluví jako když jsem byl malé štěně a já za dveřmi tiše kňourám steskem po ní i po jejím hlazení a po jejím mazlení a tak jsme spolu i když nás dělí dveře a jsou to chvíle kdy jsem šťastný a já cítím že ona také a já mám přitom nastražené uši a jak pána uslyším že se blíží tak tiše štěknu a paní hned uteče zpátky do kuchyně aby to pán nezjistil.

* * *

Za mejma zádama se určitě děje nějaká lumpárna, na to já mám čuch! Ta ženská si prostě nedá pokoj, ta nikdy nebude poslouchat, i kdybych ji umlátil. Však počkej, já na to přijdu, já ti pak ukážu, zač je toho loket.

No jasně, to sem moh čekat, stačilo přijít potichu nečekaně domů a chvilku poslouchat za dveřma. Ona si s tím čoklem povídá skrz zamčený dveře, ona mi kazí moji výchovu! Todle já tak nenechám, já ti ukážu! Seřežu tě tak, že pěkně dlouho nevstaneš, že si to budeš nadosmrti pamatovat, že se k tomu čoklovi už nepřiblížíš ani na sto honů!!!

A tomu čoklovi ukážu taky, bude ji muset pokousat, aby věděl, že NIKDY A NA NIKOHO nesmí bejt hodnej, že musí bejt pěkně vostrej, jinak že ho umlátím!

JEN POČKEJTE, VY ZASRANCI!!! TADY JSEM PÁNEM JÁ! ROZUMÍTE??? JÁ!!!

JÁ VÁM UKÁŽU!!!

JÁ TO Z VÁS VYMLÁTÍM!!!

JÁ TO Z VÁS VYMLÁTÍM!!!

* * *

Konečně jsme našli způsob, jak můžu být se svým pejskem, jak si můžeme trochu povídat, i když přes zamčené dveře, jak se navzájem cítit, jak se povzbuzovat. Jsou to kraťounké chvilky štěstí, ale díky Bohu za ně, máme aspoň něco. Já mu povídám něžná slůvka, on mi po svém odpovídá a hlavně hlídá, abychom nebyli přistižení. Malé chvilky malého štěstí ve velikém oceánu trápení, ale i takový může být život. Mnozí nemají ani to. Jako třeba právě teď, sedím u dveří a Rex mne poslouchá a odpovídá mi.

„Rexi, Rexíčku, pejsánku můj! Jak je ti? Nebolí tě to už? Já za tebou nemůžu, ale budeme si chvilku povídat skrze dveře, abychom se necítili tak opuštěně, abychom byli aspoň trochu spolu. Mám tě moc a moc ráda, Rexíčku můj, pořád jsem tvoje člověčí maminka, a kdybych za tebou mohla, kdyby ty dveře nebyly zamčené, tak bych si s tebou hrála, hladila tě, položila bych si tvoji hlavu na klín a bylo by nám spolu báječně. Byli bychom šťastní a spokojení, ty i já, viď, pejsku můj!“

Co se děje? Jak to, že jsi už doma? Nech mne, ty surovče! NE, PROBOHA NE, AÚÚÚ, TO BOLÍ, NÉÉÉ! NERVI MĚ ZA VLASY, AÚÚÚ, AÚÚÚ, NEMLAŤ MĚ TAK SUROVĚ! NÉÉÉ, NÉÉÉ, NÉÉÉ!

AÚÚÚÚÚÚ!!!

AÚÚÚÚÚÚ!!!

AÚÚÚÚÚÚ!!!

* * *

Jenže jednoho dne jsem pána neslyšel přicházet protože on se nejspíš potichounku přikradl ke dveřím a uslyšel nás a najednou vtrhl dovnitř a začal hrozně křičet a začal paní bít až ona zoufale ze všech sil naříkala a potom vrazil za mnou do komory a popadl mne za vodítko a táhl mne do kuchyně kde paní ležela v hrůze na zemi stočená do klubíčka a vůbec se nehýbala a pán křičel i na mne a pak mne bil bičem a začal mi dávat povely abych na paní zaútočil a kousl ji jako toho muže na cvičišti který má rukáv jenže toto byla moje paní a neměla žádný rukáv který by ji chránil před mými zuby a navíc ležela bez hnutí na zemi celá ochromená strachem.

„Ne tohle já neudělám to po mně nechtěj,“ postavil jsem se pánovi, „já svou paní nekousnu protože ona je moje máma a já ji nekousnu i kdybys mne tím bičem utloukl k smrti! Rozumíš ty hnusáku!“

TO JÁ NEUDĚLÁM! TO JÁ NIKDY NEUDĚLÁM!

TY ZASRANČE TY HAJZLE TY ZMRDE!

„AAAAAARGH!!!“ zařval jsem a skočil.

* * *

Ticho, najednou je ticho, úplné ticho. Ležím stočená na zemi, chráním si břicho a obličej a netroufám se ani pohnout. Nevím, kolik času uplynulo od toho strašného Rexova zařvání. To byla hrůza! Najednou na tváři cítím vlhký Rexův jazyk. Pomalounku otevřu oči, on stojí nade mnou a jemně mne olizuje. Bože, jak dlouho jsem necítila ty jeho mokré pusinky! Zvednu hlavu a rozhlédnu se. „Proboha, tohle ne,“ vytřeštím oči. „Té krve, všude okolo samá krev, i na Rexovi! A co on, co je s ním, vůbec se nehýbá, leží tak podivně zkroucený, s hlavou vyvrácenou dozadu, a to jeho hrdlo, vždyť ho má prokousnuté! Vždyť on je mrtvý! Proboha, co teď?“

To je hrůza, Rex ho zadávil! Bože, pejsku, cos to udělal! Vždyť jsi ho zabil! Oni tě za to utratí! To přece NE!!! Přece nemohou Rexe zabít za to, že mne bránil před surovcem! Co nemohou, mohou, kdoví, jak to celé překroutí. To nesmím dopustit, Rex je můj! Jenže ho zabil, on zadávil člověka! ČLOVĚKA!!!

Ale proboha, co lamentuji, vždyť si to zavinil sám. On udělal z Rexe zabijáka, on ho tak vycvičil, on znetvořil tu jeho dobráckou, mazlivou dušičku, co se skrývá v tom obrovském těle za těmi strašlivými zuby. A on ho nutil, aby si vybral, jestli on nebo já, jestli zlo nebo láska, on ho vehnal do situace, ve které měl jen jedno východisko. A Rex to řešil po svém, jak také jinak, vždyť je to pes!

Vždyť je to i moje vina, pořád jsem mu jenom ustupovala a on byl čím dál tím horší, měla jsem se mu postavit už dávno, neměla jsem to nechat dojít takhle daleko, měla jsem jít na policii, honit ho po soudech, nechat ho zavřít. I Rex mu ustupoval, i on měl z něho strach, i on se mu podřizoval, dokud ho nezahnal do kouta, dokud po něm nezačal chtít, aby zadávil mne! A Rex si vybral, vybral si mne, zachránil mne a já mu to musím oplatit, musím mu být vděčná, vždyť jsme na jedné lodi, my dva proti všem! JÁ MUSÍM!!!

Rexíčku, můj zachránče, můj milovaný pejsku, tys mne bránil, ty jsi mne ubránil! Ale co teď budeme dělat? Teď je řada na mě, abych zase já chránila tebe před lidmi, před tou jejich mašinérií, tou takzvanou spravedlností. S tou si ty neporadíš. A proto se musím vzmužit, musím se pochlapit, musím vzít rozum do hrsti! Jsem ženská a tak musím být chytřejší, lstivější. A to taky budu! Nikdy jsem nebyla hloupá a nebudu ani teď! „Neboj se, Rexi, já to zvládnu!“

Nejprve to tu musím uklidit, musím tu krev setřít, pojď, Rexi, umyji tě, ať nejsi celý od krve. A co s jeho tělem, co s tím vším? Musím je zlikvidovat, tady nesmí zůstat ani drobeček. Dám se do toho, je to jenom spousta masa, naporcuji to do mrazáku, něco rovnou uvařím, něco pomelu na sekanou, s vnitřnostmi naložím jako při zabijačce, vždyť to umím, vždyť jsem to dělala. Bude na měsíc krmení. Menší kosti Rex sežere taky a lebku a ty největší kosti někde zahrabu. Ale musím mu vymlátit zuby, aby ho neidentifikovali. Jeho DNA určitě nemají. Já bláhová, to jsem měla udělat už dávno! JÁ SAMA jsem to měla udělat! UŽ DÁVNO!! „Rexi, můj Rexíčku, zachránče můj, teď zachráním já tebe, od teď už napořád budeme spolu, už nás nikdo nikdy nerozdělí, budeme se navzájem chránit, viď, pejsánku můj! TY MŮJ!“

Je to jenom práce, práce jako při zabijačce, práce jako po malířích. To zvládnu. Budu při ní přemýšlet, dedukovat. Jako Sherlock Holmes. Mám na to čas, čas promyslet každý detail, vydrhnout každou spáru. I to zvládnu. Mám čas. Mám na měsíc krmení. Ušetřím. Jsem chytrá holka. A jsem volná! Díky Rexovi jsem volná!

JÁ JSEM VOLNÁ!!!

* * *

Zas jeden, co beze stopy zmizel. Prý odjel na čtrnáct dní jako vždycky obchodně do ciziny a ani po měsíci o sobě nedal vědět. Mobil má od začátku nedostupný. Ta jeho to přišla nahlásit sice trochu pozdě, ale co se divím, kdyby na služebnu přilítla hned, poslal bych ji domů, že on se co nevidět objeví. Ani protokol bych nesepsal. Nejspíš jí má plné zuby a nechce platit výživné nebo se zapletl s lidma, kteří po něm pátrat pomocí nás, policajtů, rozhodně nebudou, a buďto už si to s ním už vyřídili nebo se schoval tak dobře, že ho nenajdeme ani my, ani oni.

Takových případů máme poslední dobou spoustu. Byl jsem se u nich doma podívat a ji jsem důkladně vyslechl, všechno vypadá věrohodně, sedí to, žádné stopy násilí, jen ten obrovský pes, jak ten na mne koukal, jak ten vrčel a cenil zuby a ona měla co dělat, aby ho udržela. No, kdo si pořídí takového psa, nemůže mít čisté svědomí, asi opravdu jel v něčem, co nesnese denní světlo. A já už tam čmuchat nepůjdu, nestojí mi za to nechat se od takového psa pokousat kvůli nějakému podrazákovi! Sepsal jsem protokol, počkám pár měsíců a když se nevynoří, případ odložím a ať si ho pak nechá třeba prohlásit za nezvěstného. Pokud je nám na policii známo, nikdo jiný než ta jeho po něm nepátrá, nikomu nechybí, tak co! Práce mám i tak nad hlavu.

* * *

Nikdy ale opravdu nikdy předtím jsem neviděl mou paní tak šťastnou protože ona se často směje což se předtím nestávalo a dokonce si i zpívá a když s tím začala poprvé tak jsem se k ní přidal ale ona mne pleskla abych tak nevyl a pak mne objímala smála se a po tvářích které jsem ji líbal jí tekly slané potůčky a říkala mi Rexíku a nechtěla mne za boha pustit a já teď spávám s ní v posteli a ona mne v noci objímá a já bývám vzhůru ale ani se nehnu abych ji neprobudil protože vím že mne potřebuje vedle sebe cítit aby se jí nezdávaly ty strašné sny o pánovi a o tom jak ji bije protože ona někdy křičí ze spaní a já jí vždycky olíznu obličej a ona se napůl vzbudí a obejme mne a znovu usne a pak je už klidná protože ví že jsem u ní a že ji ochráním.

A já ji chráním i ve dne protože všude chodíme spolu a já jdu těsně u jejích nohou a tvářím se výhrůžně takže si na nás nikdo nedovolí a když si paní někdy sedne na kávu se svými přítelkyněmi tak já se položím hned vedle a nespustím z ní oči a stačí aby se někdo jen přiblížil a já jsme hned na nohou a jen trochu vycením zuby a ten dotyčný hned vycouvá ale když mi paní řekne že je to v pořádku tak já si zase lehnu a přestanu cenit zuby a tvářím se jako by nic ale ten dotyčný dobře ví že jsem pořád na stráži a že stačí jen trošičku a já mu skočím po krku.

Když chodíváme s paní běhat do parku tak já se nikdy nezaběhnu jako jiní psi kteří za samé radosti na své paní zapomenou a honí se za vším možným jenže to já nedělám ale běžím ukázněně vedle ní a držím s ní stále krok a hlídám aby se k nám nikdo nepřiblížil a aby nás nikdo neohrozil protože ti lidé kolem nás často podezřele páchnou a já se o svou paní bojím.

Ona je totiž moje paní kterou jsem si vybojoval po dlouhých letech velikého trápení a už si ji nenechám od nikoho vzít a ona ke mně cítí totéž a neopustí mne za žádných okolností protože já jsem její jistota a její ochránce a ona nechce aby se zopakovalo něco podobného jako to co jsme spolu předtím prožili a proto všude chodíme spolu a jsme nerozlučná dvojice a je to tak dobře.

Je to tak moc dobře a má to tak být protože ona je smysl a cíl mého života a já nedopustím opakuji NEDOPUSTÍM aby jí kdokoliv třeba jen malounko ublížil!

JÁ TO NEDOPUSTÍM ROZUMÍTE JÁ JI DOKÁŽI OCHRÁNIT PROTOŽE JÁ JSEM VELIKÝ A SILNÝ A ODHODLANÝ A DOKÁŽI ZABÍT!

DOKÁŽI ZABÍT KOHOKOLIV ROZUMÍTE? KOHOKOLIV!

AAAAAARGH!!!

* * *

„Rexi, Rexíčku, klídek, to se ti jen něco zdálo, tady nikdo není. Oba dva míváme zlé sny, není divu po tom, co jsme spolu prožili. A proto tu není a už ani nebude nikdo, jen my dva, jen ty a já, tak to je a tak to zůstane, já jsem navždycky z jistých věcí vyléčená a můj ochránce jsi ty. Jsi tisíckrát lepší než všichni chlapi, ty mi nikdy neublížíš jako ti ubožáci, co vykládají, že ženu chrání a přitom ji týrají a vězní! Ty mne ochráníš před vším nebezpečím a přitom budeš můj, ty můj ochránče, můj miláčku, má lásko! Budeme spolu a já se postarám, abys byl šťastný a spokojený jak jsi ještě nikdy nebyl, to ti slibuji, Rexíčku můj!“

JÁ SE O NÁS DVA POSTARÁM!

TO PŘÍSAHÁM!

* * *

Po nějaké době mne paní vzala na dlouhý výlet až k jednomu domu s velkou zahradou po které pobíhal pes jako jsem já jenže to byla fena a když nás uviděla tak přiběhla k plotu a větřila a já jsem také větřil a cítil jsem že hárá ale já jsem dobře vychovaný pes a tak jsem zůstal stát vedle své paní ale pozorně jsem sledoval jak se ta fena bude ke mně chovat a asi jsem se jí líbil protože na mne nevrčela ale bylo vidět že se má na pozoru co já udělám a mně se také líbila a dal jsem jí to najevo a potom i ona mně a nakonec jsme oba stáli těsně u plotu s čumáky u sebe a vrtěli ohony a očichávali se a mezitím k plotu přišel cizí pán s paní a chvíli s mou paní mluvili a pak nás pustili dál a paní mne pustila z vodítka abych se mohl pořádně seznámit a skamarádit s tou fenou které říkali Cora ale já jsem zůstal u své paní protože jsem těm lidem nedůvěřoval i když voněli hezky a Cora na mne skákala a chtěla se mnou dovádět ale pak pochopila jaký jsem a zůstala se mnou u mé paní a paní se tomu smála a nakonec s těmi lidmi nešla do domu ale šla si sednout s námi na zahradu a ti lidé si tam sedli také a já jsem se osmělil a začal se věnovat Coře ale stále jsem po očku sledoval jestli je má paní v bezpečí a tak po chvíli ten pán zašel do domu a přinesl malý kulatý hadrový nesmysl který házel Coře a ta za ním běhala jak blázen a nosila mu ho zpátky a pak běhala ke mně a dávala mi ten nesmysl aby si s nimi hrál také ale mně to jednak přišlo hloupé a jednak jsem nechtěl nechat paní samotnou ale paní mne pobídla abych si začal s nimi hrát a ten nesmysl si od Cory vzala a dala mi k němu čichnout a pak mi ho hodila a já se přestal ostýchat a začali jsme se s Corou honit za tím nesmyslem a naoko jsme se o něj prali a nosili jej Cořinu pánovi a mé paní a i Cořině paní a oni všichni si hráli s námi a smáli se zrovna jako my a tak jsme se báječně všichni skamarádili a já jsem pochopil že to jsou hodní lidé a že s nimi mé paní žádné nebezpečí nehrozí ale naopak je tu v naprostém bezpečí a poznal jsem jak veliký je rozdíl ve vůni hodného a zlého muže protože pach mého předchozího pána jsem měl pořád v paměti.

Nakonec jsme tam zůstali několik dní a během té doby jsme měli s Corou několikrát svatbu jak tomu má paní se smíchem říkala a já se s Cořiným pánem a paní natolik spřátelil že jsem se nechával od nich hladit a párkrát jsem jim dal pořádný polibek a to bylo vlastně poprvé co si se mnou někdo takto hrál a co jsem si já hrál s někým jiným protože do té doby jsem znal jen tvrdý výcvik a své povinnosti ale nemyslete si že jsem zvlčel protože když jsme se s paní vrátili domů tak jsem ji zase začal pečlivě hlídat protože ve městě kde jsme bydleli byla spousta lidí kteří páchli všelijak.

* * *

Tak Rex bude tátou, už je to jisté. To jsem zvědavá, jak se bude na svá štěňata tvářit. Ale ještě nikdy jsem ho neviděla tak šťastného jako během těch několika dní s Corou. Jako by to ani nebyl on. Měla jsem pravdu, když jsem si o něm myslela, že je to v jádru hodný, milující tvor, který by mouše neublížil. I přes ty zuby, i přes tu očividnou sílu. I Cora to vycítila, bylo to vidět, jak se k němu měla, jak se jí líbil, jak jí imponoval. Byla to láska na první pohled. A Rex zjistil, že na světě jsou kromě mne ještě další lidé, kteří na něj jsou hodní, kteří jsou přátelští, od kterých mu nic zlého nehrozí. Však je od té doby jako vyměněný i doma, ve městě. Jasně, stále se ode mne na krok nehne, ale už není tak napjatý, tak nervózní, už v každém hned nevidí útočníka, nepřítele, vraha. Naučil se rozlišovat.

Rexi, Rexíčku, moc si přeji, abys byl šťastný, a už vím, jak to zařídím. Budeš mít svou psí rodinu, své milující prostředí. Jen to bude ještě nějakou dobu trvat, než se vyřídí všechny papíry, než budu volná i úředně, i podle zákona. Všechno je na dobré cestě, nic se nekomplikuje, ale musíme ještě chvíli počkat. Zatím si to vyzkoušíme na nečisto, i když vím, že je to zbytečné zkoušet, jsem totiž přesvědčená, že budeš vzorný táta, vzorný psí manžel. Budeš šťastný a já s tebou, budeš mít svou rodinu a já také, budeme všichni jedna rodina, to ti slibuji, protože si zasloužíš, abych pro tebe udělala všecko na světě. Úplně všechno. A taky že udělám!

* * *

Po nějaké době jsme jeli zase za Corou a když jsme tam přijeli tak jsme našli Coru se čtyřmi štěňaty která byla úplně maličká a čerstvě narozená a já jsem je očichal a poznal jsem že jsou moje a olízl jsem je a pak i Coru a lehl jsem si vedle nich a byl jsem náramně pyšný na sebe a na Coru i na ta štěňata která se měla čile k světu a pořád po Coře lozila a nedala jí pokoj a já jsem viděl že je Cora z toho jejich dovádění pekelně unavená a tak jsem ta štěňata vzal a odnesl je kousek dál a lehl jsem si k nim aby lozili po mně a Cora si mohla odpočinout a má paní přišla ke mně a brala ta štěňata do rukou a mazlila se s nimi a hladila je i mne a říkala mi že jsem vzorný táta.

Zůstali jsme tam hodně dlouho a já jsem Coře pomáhal se štěňaty dokud si pro ně nezačali chodit jejich noví pánové a paní ale to nebylo jen tak protože já i moje paní i Cořini páni chtěli aby se ta štěňata dostala do dobrých rukou a aby se nedostala k někomu kdo na ně bude zlý a tak s každým zájemcem dlouho hovořili a já jej mezitím důkladně očichal a když se mi ten člověk nezdál tak jsem začal na něj cenit zuby a vrčet a Cořini páni dali na mé mínění a nikdy nikomu takovému štěně nedali.

Ale jednoho dne přišel jakýsi člověk a ten smrděl zlobou a krutostí na sto honů a já jsem hned začal cenit zuby a vrčet ale on se hnal ke štěňatům a popadl našeho malého pejska a chtěl s ním odejít i když Cořini páni mu ho nechtěli dát ale on se začal chovat tak agresivně a nepřátelsky že mu začali ustupovat a moje paní když ho viděla tak se celá schoulila a jako kdyby tam ani nebyla jak se toho člověka začala bát a já když jsem viděl že všichni jsou na toho zuřivce krátcí tak jsem vystartoval a skokem jsem byl před ním a nakrčil jsem se ke skoku na jeho hrdlo a vycenil jsem zuby a strašlivě ale opravdu strašlivě jsem zařval a skutečně jsem byl připraven skočit mu na krk a zadávit ho a ten člověk to poznal a pochopil že ho dokáži zabít a že to klidně udělám protože jsem zuřivější a odhodlanější než on a že jsem zabiják a že mám větší sílu než on a tak hned pustil štěně a couvl a najednou nepáchl zlobou ale zbabělostí a naráz začal smrdět jako malý posránek ale já jsem nepřestal ale udělal jsem krok dopředu abych měl štěně mezi předníma nohama a znovu jsem se nakrčil ke skoku a vycenil jsem zuby a znovu z plna hrdla zařval a ten člověk se otočil a práskl za sebou dveřmi a už se neukázal a já jsem vzal štěně opatrně do zubů a odnesl ho Coře a ta napřed olízla jeho a pak dlouho a pořádně mne a já si lehl vedle ní protože jsem cítil že je z toho člověka také celá pryč protože se ho také bála a tak jsem jemně Coru olizoval a uklidňoval jsem ji a dával jí najevo že vedle mne se nemusí ničeho bát.

A najednou byla u nás má paní a chytla mne a celá se ke mně přitiskla a chvěla se hrůzou z toho člověka a já jsem střídavě olizoval ji i Coru a paní když poznala že Cora je na tom stejně jako ona tak si sedla mezi nás na zem a vzala si štěňata na klín a položila si tam i Cořinu hlavu a objímala ji i mne a tiskla se k nám a jako by říkala že je s námi a že je také máma našich štěňátek a že má o ně a o nás a o sebe také strach a že ji mám také chránit a i Cořina paní přišla k nám a také si k nám sedla na zem a také hladila Coru a mne a štěňata a mou paní a hovořila k nám uklidňující řečí a Cořin pán přišel rovněž za námi a uznale mne poplácal po plecích a pohladil mne a pak se snažil uklidnit obě ženy a Coru a štěňata a tak jsme tam všichni seděli v klubku na zemi a štěňata se batolila uprostřed a my jsme byli jedna veliká rodina co drží pohromadě a já jsem byl jejich ochránce a tehdy jsem poprvé poznal jaké to je být opravdu a nefalšovaně a velice hrdý a šťastný.

* * *

Hned, jakmile prohlásili manžela za nezvěstného, jsem prodala byt ve městě, stejně byl plný otřesných vzpomínek, a koupila domeček se zahradou hned vedle Cory. V plotě jsme udělali branku, která se nikdy nezavírala, aby ta dvě psiska mohla být stále spolu a oni také jsou. Lítají z jedné zahrady do druhé, bafají a lekají kolemjdoucí a těch štěňat co mají! Cora by byla chudák, kdybych se nenaučila dělat hodně výživné mléko, po kterém ta štěňata rostou jako z vody. Cora si to moje krmení náramně cení a sama mi štěňata nosí, přinese jedno a než je nakrmené, už je tu s druhým, první odnese do pelechu a přinese třetí a tak dokola.

Když zrovna nemají štěňata, tak chodívám s nimi na pole za vesnici honit zajíce. Ta dvě mohutná psiska se s velkou radostí za nimi honí, ale nikdy žádnému neublíží. Když se to stalo poprvé, tak chudáka zajíce dohonili, ten se polomrtvý hrůzou krčil k zemi, oni na něj doráželi, skákali, ale jenom jako a když jsem je zavolala zpět, tak zajíce čumákem převrátili a olízli. Zajíci si to zřejmě mezi sebou řekli a když jsme přišli příště, tak schválně panáčkovali, aby byli vidět, a pak utíkali jen aby se neřeklo. Hrají si s těmi obrovskými psisky na honěnou. Místní myslivec, když to zjistil, tak se chechtal jak blázen a říkal, že mám opravdové honící psy a chtěl po nás, abychom zašli do obory, že mu srnky povážlivě tloustnou. Ale já tam raději nepůjdu, přece jen mám strach, že se mně ta dvě psiska v té veliké oboře zaběhnou. Ale musím dodat, že se myslivec nechal v hospodě slyšet, že Rex i Cora jsou pod jeho zvláštní ochranou a kdyby jim někdo sebeméně ublížil, bude mít co do činění s ním.

Rex je dál vzorný táta a když si naši pořídili děti, tak se teprve jako táta začal vyžívat. Vypadá to tak, že někde na zahradě je chumel dětí a štěňat a někde vespod Rex. Získal si tím takovou pověst, že si s ním k nám chodí hrát děcka z celé vesnice. Když toho dovádění má plné zuby, tak vstane, oklepe ze sebe děti i štěňata a uklidí se někam, kde má od té drobotiny chvíli pokoj, ale přitom má pořád přehled, co se děje. Děti bere jako štěňata do zubů, když nějaké spadne, tak je takhle zvedne a když brečí, tak je olízne. Pomáhá to a hygiena jde na zahradě stejně bokem.

Jsem tomu ráda a pomáhám mu s těmi dětmi, čas od času je zavolám a chvíli jim čtu pohádky nebo je pohostím buchtami, aby si Rex mohl pořádně odpočinout. Legrační je, že štěňata přijdou také na pohádky, natáhnou se vedle dětí nebo jim vylezou na klín a zticha poslouchají. Mám vlastně jakousi mateřinku. Cora se jí neúčastní, protože její mateřské povinnosti jí stačí ažaž. Rex se dokáže vypořádat i s různými zlostníky a škodolibci. Najednou mají před nosem všechny jeho zuby, poslechnou si jeho hluboké zavrčení a ostré cvaknutí zubů. Stačívá jim to na hodně dlouho. Ženské ve vesnici si nás nemohou vynachválit, každou chvíli něco přinesou a my jsme se ocitli pod jejich bedlivou ochranou, možná účinnější než je ta myslivcova.

A já po dlouhé době klidně spávám, už nemívám žádné zlé sny, už můžu nechat Rexe, aby byl pořád s Corou a štěňaty. Už tu hrůzu mám konečně z hlavy venku.

* * *

Měla jsem takové štěstí že jsem potkala báječného a tak perfektního partnera že se mi o něm ani nesnilo protože on je veliký a silný a statečný a má dobré srdce a je tak něžný a milující a on je pořád něžný a neustále milující a jen když vycítí že někdo ohrožuje jeho nejbližší tak nás začne bránit a brání nás se vší silou a se vší rozhodností a také mi imponuje jak je ukázněný a dobře vychovaný i když má v sobě pořád velikou dávku hravosti.

I když spolu žijeme už delší dobu tak je mi stále milý a já na něj nevrčím a nerafám po něm a neodháním ho od sebe ale celé dny jsme spolu a když se večer natáhne tak já se přitulím k němu a položím hlavu na jeho hruď a poslouchám jak v ní bije to jeho velké milující srdce a tak spolu usínáme a tak se probouzíme.

Přestože jsme už spolu měli spoustu štěňat tak pořád když přijde můj čas tak po něm toužím a chci abych je měla jen s ním protože on je totiž také báječný táta který se o ně stará a hraje si s nimi a nedá na ně dopustit a kromě toho k nám chodí i lidské děti a já se ráda dívám jak si s nimi se všemi Rex hraje protože je to tak roztomilé a tak veselé!

* * *

Mám báječnou a tu nejlepší partnerku na světě a mám velikou rodinu a všichni se máme rádi a já žiji v takové pohodě jako nikdy předtím protože vím že mne mají všichni rádi a já mám rád je a ta moje je naprosto báječná protože se na mne neutrhuje ale je se mnou spokojená a my spolu trávíme celé dny a v noci spáváme přitulení k sobě a ona je na mne něžná a já jí to oplácím stejnou měrou a pořád si dokážeme spolu hrát a dovádět a když má štěňata tak to je teprve něco protože já ty mrňousky zbožňuji a pořád jsem s nimi a kdyby to šlo tak bych je i kojil a také k nám chodívají na návštěvu i lidské děti a já si s nimi hraji a děvčatům jako hlídám panenky a s kluky se honívám za míčem a Cora se na nás dívá a směje se.

Já vím že ona bývá z těch štěňat utahaná a tak je ráda že může ležet někde stranou a já čas od času za ní přijdu a dám jí najevo jak moc ji mám rád a i mou paní mám pořád rád a ona je také stále s námi a chystá nám báječné jídlo a pomáhá Coře s krmením štěňat a i s ostatními lidmi v domě i v sousedství vycházím v dobrém a už dlouho se nestalo že bych musel na někoho vyjet a jsem tomu rád.

* * *

Od té doby, co se sem nastěhovali Rex se svou paní, se náš život podstatně změnil k lepšímu. On je totiž Pan Pes. Budí u lidí respekt a současně si ho váží, protože má dobré srdce a je hodný na děti. A naše Cora je s ním šťastná, mívá spoustu štěňat, po kterých je velká poptávka. Oba jsou totiž čistokrevní a přitom vzácní psi a my na nich vyděláváme dost, aby moje žena a Rexova paní mohly zůstat doma. Narodila se nám dvě děcka a třetí je na cestě a možná, že přibudou ještě další. Tak se nám daří. Rexova paní si navíc zřídila něco jako malou školku pro děcka z vesnice, lidi jí za to sice nic neplatí, ale každou chvíli přinesou nějaké jídlo jako přilepšení pro nás i pro psy, takže toho nemusíme tolik kupovat. A s našima děckama máme poloviční starosti, Rex je pohlídá a pohraje si s nimi už odmala. V dědině si nás váží a nedají na nás dopustit; pryč jsou ty časy, kdy se na nás koukali skrz prsty a nezdravili nás jako náplavy, jako přivandrovalce.

Žijeme tady klidný, spokojený a přátelský život a jsme zde šťastní. Já tedy rozhodně. Rexova paní sice zůstala sama, ale zdá se, že o chlapa nestojí a děcka podle všeho mít nemůže. Cora ji v jednom kuse zásobuje štěňaty a děcka z dědiny ji zaměstnávají natolik, že si na nudu stěžovat rozhodně nemůže. Je jako ta moje klidná, nekonfliktní povaha a já si tuze potrpím na klídek a pohodu doma i v práci. Navíc, ta moje, když vidí, jak ta psiska spolu dobře vycházejí, tak už nemívá tak často roupy a neštěká na mne. Už jí nevadí, když si dám to svoje cigárko, pivečko a lehárko. Já se nechci rozčilovat a nehodlám nikomu dělat zle. Jak jsem řekl, vycházíme se všemi okolo báječně a jsme jako jedna velká rodina a Rex, Rex je náš ochránce.

To si nedělám legraci, on si tuto svou úlohu plní náramně svědomitě. Prostě, určití lidé k nám nesmí ani páchnout, což je vynikající, protože od takových lidí se stejně nic dobrého čekat nedá a já se tím pádem nemusím s nikým hádat, když všichni Rexe respektují. A to je moc, moc dobře.

* * *

Jak zlí, jak otřesně zlí dokáží někteří lidé být! Jak jsou závistiví, nepřející, zlovolní! Vždyť ti psi nikdy nikomu nic zlého neudělali, naopak, celá vesnice je měla ráda, všechny děti si sem za nimi chodívaly hrát, lidé jim nosívali laskominy, potravu. A najednou nějaká lidská stvůra jim v noci, jak jinak, ve dne by si to ta zbabělá a pokrytecká bestie udělat netroufla, hodí přes plot dva otrávené kusy masa a ti mí nic zlého netušící dobráci to sežrali. Držela jsem jim hlavy na klíně, když umírali, a celá jsem se zmítala zoufalým pláčem, a celá zhroucená do sebe jsem plakala ještě dlouho poté, co už byli mrtví, a zaboha je nechtěla pustit. Když jsme je pohřbívali, přišla kondolovat celá vesnice a dala bych krk na to, že ten vrah, ta zrůda úplně chladnokrevně a licoměrně přišla mezi prvními, aby se popásala na našem zármutku. Darebák jeden! Jak já bych mu přála, aby ho myslivec odhalil a napálil mu dávku velikých broků rovnou do břicha nebo ještě lépe mezi nohy, aby chcípal déle a bolestněji než ti ubozí psi! Jenže to mi je nevrátí. To mi je NEVRÁTÍ!!!

A co teď bude s námi, co bude SE MNOU?

CO TEĎ BUDE SE MNOU???

* * *

© Vratislav Mlčoch

© Autor ilustrace: Vratislav Mlčoch, „Můj ochránce“; tuš, akvarel a pastel na papíře; A4; 2016.

POVÍDKY A ESEJE 1. tucet

Novela na ukázku, kterou si přečtete celou.