POVÍDKY A ESEJE 3. tucet

byly zveřejněné v novinách „Babočka“ a přečtete si je celé.

NOVINY
KNIHY
VRAM 2-tucet VRAM Povidky

O jemné pokožce a fajnovém prkýnku

Novela o blahodárné nestoudnosti

Potřeboval jsem hned dva mocné impulzy, abych překonal svou nechuť k zaprášeným archívům a pustil se do pátrání po této neprávem opomíjené a záměrně popírané pověsti. Tím prvním byla výstava „Hej rup!“ na Špilberku o středověké výstavbě Brna, ve které se zlomek právě takového prkýnka nachází, a tím druhým byl muzikál „Brněnské kolo“ Městského divadla Brno, kde o této pověsti bohužel nebyla ani zmínka. Tak je neznámá a opomíjená!

Nakonec se mi podařilo nalézt hned tři fragmenty této pověsti a i když si v jednotlivostech někdy odporovaly a jeden na druhý nenavazovaly, s trochou své fantazie jsem pověst dal dohromady. Doufám, že než se do ní pustí nějaký nevěřící Tomáš G. M. a rozcupuje ji na kousky jako Rukopisy, pár lidí pobaví a možná dokonce i potěší. Zároveň tím otvírám Třetí tucet povídek a esejí.

Takže, vzhůru do středověku!


Stalo se to velice dávno, tak dávno, že se mi chce napsat bylo – nebylo. Ale určitě bylo, i když tehdejší prameny o této události dílem mlčí, dílem se vyjadřují zastřeně. Zastřeně proto, že se jednalo o části těl podle tehdejší mravouky nečistých, ba hříšných. Každopádně takových, na které mravný a bohabojný člověk dodnes myslívá nerad a s nechutí, pokud se takových myšlenek nemůže zcela vystříhat. Ale ať už se na tuto historii tehdy pohlíželo a dodnes pohlíží jakkoliv, nezvratným faktem zůstává, že popisované události do tehdejšího i dnešního lidského života přinesly zlepšení, pohodu a pohodlí.

Je zcela nesporné, že k oněm událostem došlo v Brně, ale poněkud nejisté je už jejich vročení. Zde se historikové mohou přít a proto, abych nestranil ani jedněm, ani druhým, napíši jen, že se staly v době, kdy Brno teprve vznikalo, kdy přesídlilo od břehů Svratky nahoru na kopec, tam, kde je dnes katedrála sv. Petra a Pavla. Rovněž není jisté, ve kterém domě k událostem došlo, ale to není podstatné, tehdy ulice neměly jména, a pokud se vůbec podobaly dnešním ulicím, vedly jinudy, domy stály jinde než stojí dnes a už vůbec nebyly číslovány. Ale stalo se to v domě, stojícím někde nad Horním náměstím, dnes zvaným Zelný trh, řekněme v ulici Starobrněnská nebo hned vedle.

I domy byly jiné, nebyly ani z kamene, ani z cihel, nýbrž z trámové konstrukce, vyplněné hlínou, takzvané hrázděné stavby. Nebyl vodovod, nýbrž studny, a studnu neměl každý dům, zhusta se pro vodu chodívalo k veřejné studni, a už vůbec nebyly splachovací záchody, nýbrž do země vyhloubené jímky, do kterých padalo či bylo vhazováno vše, co už nemělo žádné další využití v domácnosti, a pro jistý důležitý účel byly vybaveny primitivním sedátkem.

Ani s hygienou to nebylo valné, lidé se sice koupali, ale málo, a zrovna tak na čistotu v domě a zejména okolo něj nebylo valně dbáno. Ale to všechno zajisté víte nebo aspoň tušíte, leč pro naši historii jsou tato fakta podstatná, proto je tu pro jistotu uvádím. Díky za váš čas.


Tehdy Brno zažívalo něco obdobného dnešnímu stavebnímu boomu a proto se do něj z nedaleka přistěhoval tesař Václav se ženou Adélou a dcerkou Marií. Václav nebyl bohatý, nemohl si pořídit vlastní dům, proto s rodinou bydlel v jedné místnosti v domě bohatého kupce a do práce chodíval, kam bylo právě potřeba. Byl ale zručný a o jeho služby byl zájem, proto se stal něčím jako předákem nebo mistrem na stavbě. Jeho žena nebyla valného zdraví, proto také měli jen jedno dítě, zato byla energická a přičinlivá a domácnosti vládla pevnou rukou. Dcera už zrála do krásy, měla dlouhé plavé vlasy, souměrnou tvář, jasné modré oči a postavu, za kterou se každý otáčel. Matka si pro ni vysnila lepší budoucnost, než na jakou se zmohla sama, a proto odkládala každý drobný peníz, který jí zbyl, na věno. Doufala, že díky Mariinu výhodnému sňatku si polepší i ona.

Marie byla hodnou dcerou, vychovanou ke kázni Boží a k poslušnosti vůči rodičům, a osudu, který jí matka určila, se nebránila. I ona si toužila polepšit, chodit krásně oblékaná, mít doma služebnou a bydlet ve vlastním domě. Která by také nechtěla, že. Jenže i když byla velmi spanilou dívkou, nápadníci z bohatých rodin se zrovna nehrnuli. Všelijakých obšourníků se okolo ní sice motalo dost, ale nač jsou takoví chlapi ctnostné dívce? Ale bohatí nápadníci, kteří by si ji vzali za ženu, nepřicházeli. Tehdy ještě víc než dnes se sňatky uzavíraly spíše mezi majetky než mezi mladými lidmi, neboť je domlouvali rodiče a ti dobře věděli, že i ta největší láska dlouho nepřečká a co potom zbude?

„Buď trpělivá, Maruško moje,“ nabádala ji matka. „Ctnost je cenná věc, o kterou můžeš přijít v okamžení, ale zpět už ji nezískáš. A co potom z tebe bude? Coura, co se potlouká po ulicích a krčmách a jde za šesták s každým?“ A Maruška se tím naučením řídila. V kostele, kam každou neděli s rodiči chodívala, vídala mnoho urostlých mladíků z bohatých rodin, vyšňořených, upravených, voňavých, moc ráda by jednoho takového měla vedle sebe, ale oni si jí nevšímali. Nebyla pro ně dost nóbl, dost bohatá. V práci, kam otci nosívala oběd, na ni dělával oči jeden z pomocníků, také tesař, jmenoval se František, byl pěkně urostlý, měl i milou tvář a oči, podle všeho měl dobrou povahu a byl pracovitý, Marušce se líbil a ráda s ním trochu koketovala, ale s ním by si rozhodně nepolepšila. Byla by na tom jako její matka. A tak čas plynul a stále nic.


Jenže pak na stavbě došlo k neštěstí, jeden z padajících trámů nešťastně poranil Václavovu nohu, rozdrtil mu kotník a on už se na ni nepostavil. Musel chodit o berlích, pracovat pořádně nemohl, jen v sedě trochu přitesávat, a tím si moc nevydělal. Spíš nic než něco. Penízky, které matka odkládala na Maruščino věno, začaly rychle mizet a pokud nechtěli třít bídu, musela se Maruška urychleně vdát. Ale kdo by si vzal sice krásnou a ctnostnou dívku, když by si s ní uvázal na krk i nemohoucího otce a matku, jejíž energická povaha byla známá po celém městě, vždyť nebylo tak velké. Jeden takový by se sice našel, starý chlípník, který si chtěl po boku mladinké ženy prodloužit aktivní život, ale toho zase nechtěla Maruška. Co s dědkem, který by jí nejspíše ani dítě neudělal a který by za chvíli byl jen pro zlost a mrzutost, že. Tak se dohodla s Františkem, který si ji byl ochotný vzít tak či tak. Matka sice byla proti, té byl více po chuti onen movitý dědek, ale Maruška si věděla rady a svatba musela být hned.

I když matka byla zpočátku proti, záhy se ukázalo, že Maruška zvolila dobře. Z Františka se stal předák na stavbě, který snadno nahradil starého Václava a brzy vydělával víc než on, Maruška měla krásné děťátko v kolébce a druhé pod srdcem a tchyně běhala po městě a všude vykládala, jakého má dobrého, pracovitého a šikovného zetě. Ráda se chlubívala, ráda tak druhým působila rozmrzelost, naše milá Adéla. Ale mladým to tuze pomáhalo, neboť Františkova pověst pracovitého a schopného muže rostla a sílila, koho také tchyně chválí, že? To už musí být učiněný světec, viďte.


Avšak znovu zasáhl prst Boží. Maruška jednoho dne tuze pospíchala nad onu odpadní jímku, ve spěchu neopatrně dosedla a zadřela si třísku právě do onoho místa, které tolik potřebovala pro rodinné štěstí. Chudinka Maruška, ctnostná a stydlivá žena, co na svou pověst a dobré mravy tuze dbala! Právě tam, do místečka, o kterém se ošklivě kázalo z kazatelen, faráři hřímali o semeništi hříchu a sídlu ďáblovu! Jenže když jejímu vzornému manželovi a otci jejích dětí přinášelo tolik radosti a potěšení a tak rád se mu věnoval a ani jí nebyla ona péče nikterak proti mysli, tak přece na něm nemůže být nic zlého, dumávala Maruška a pro jistotu vždy zadrmolila Otčenáš a Zdrávas a pokřižovala se. „Možná u špatných, nemravných lidí opravdu jde o sídlo samotného Satanáše a semeniště neřestí, ale u lidí bohabojných a ctnostných určitě ne,“ svěřila se jednou Františkovi, když leželi v objetí a on se s ní právě tam tak krásně mazlil, a ten rozhodně přitakal. „Bůh nás stvořil k obrazu svému takové, jací jsme, tedy i s oněmi věcmi,“ vysvětlil jí. Ale pro jistotu na druhý den spolu zašli do kostela a oba zapálili po jedné velké svíci za jejich společné rodinné štěstí. A teď tohle a zrovna když se co nevidět má narodit jejich druhé dítě! Taková smůla!

Tehdy ještě nebyla zrcátka a Maruška si tam dolů pořádně neviděla, takže musela počkat než František přišel z práce, aby jí tu třísku vytáhl. Tuze ji to bolelo a nešťastně rozmýšlela, zda snad opravdu nejde o Boží trest za jejich prostopášnosti, ale František jí to hned rozmluvil. „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech, a to i po lidech ctnostných a bohabojných,“ řekl jí, když třísku opatrně vyjímal a pro jistotu jí to místečko pofoukal a zlíbal a Maruška se uklidnila. Jenže tříska byla špinavá bůhví od čeho všeho, Marušce se do rány dostala infekce, o které tehdy nic ani netušili, dezinfekci žádnou neměli a tak ranka Marušce zhnisala a ošklivě natekla. To byl veliký malér.

Tchyně ihned, jak se jí Maruška svěřila, sebrala všechny úspory a utíkala za vyhlášenou bábou bylinářkou pro hojivou mast, kterou František pak s velkou péčí a opatrností Marušku tam mazával, přičemž ji chlácholil a těšil, s ní se modlíval a manželských radostí se odříkal, co jiného jim také zbývalo, že. Tchyně, jen co domů donesla onu mast, běžela fofrem do kostela a tam zapálila tu úplně největší svíci před sochou Bohorodičky a vroucně se vkleče před ní modlila za Maruščino uzdravení. „Ať už to bylo s Tvým početím jakkoliv,“ říkala mezi Otčenáši a Zdrávasy, „v Evangeliích se nic nepíše o zázračném porodu, takže jsi ty věci tam dole taky potřebovala a musela je mít zdravé!“ argumentovala ta prostá žena a zdálo se, že se při těch slovech socha Bohorodičky trochu usmívá a trochu více červená. „Tak prosím dej, ať je Tvá služebnice a jmenovkyně, moje Maruška, má zdravé rovněž, už kvůli děťátku, co nosí,“ úpěnlivě prosila a možná právě díky těmto argumentům se stal malý zázrak. Maruška se uzdravila a narodila se jí zdravá holčička, které dali jméno Marie, jak také jinak.

„Vidíš, že to nebyl trest Boží,“ radoval se František a tchyně mu přizvukovala. „Naopak, Bůh nám požehnal naši lásku dalším krásným zdravým dítětem,“ a Maruška štěstím jen zářila. „Bůh dá a budeme mít ještě spoustu dětí,“ plánoval František a Maruška rozhodně nebyla proti, protože svého Františka stále vroucně milovala. Přivinula se k němu, láskyplně ho políbila a objala obě svoje děti, právě narozenou Marušku a staršího synka Františka. Svatá rodinka, chce se mi napsat a nebyl bych sám, Václav s Adélou na ně hleděli s podobnými pocity.


Jenže František nebyl jen tak obyčejný tesař a už vůbec ne hloupý a lenivý chlap. Už pár týdnů chodil okolo odpadní jámy, prohlížel si ono primitivní sedátko a sledoval, co a jak se do ní vhazuje. Přemýšlel a dumal, až mu to v hlavě docvaklo a se svým nápadem se svěřil Václavovi. Ten se chvíli drbal na hlavě a pak dal Františkovi pár cenných rad. František si opatřil kruhovou desku z mohutného kmene, vyřezal do ní oválný otvor tak akorát a s Václavem ji začali brousit a hladit, aby na ní nebyla ani třísečka, aby byla hlaďoučká jako dětská prdýlka. Jenže broušení samo o sobě nestačilo a oba chlapi museli ještě jednou dát hlavy dohromady, aby vymysleli, čím desku namořit. Zkoušeli leccos, v kuchyni vařili ve starém hrnci lecjaké smradlavé tekutiny a dělali s tím takové tajnosti a ciráty, že obě ženské je málem vyhodily, zvláště když zjistily, kolik do těch jejich pokusů vráží peněz.

Ale jednoho dne bylo hotovo a František poprosil Marušku, aby si na tu desku sedla, nečervenejte se, holou zadnicí. Maruška se sice červenala velice, stále byla cudná a zbožná žena, ale zkusila to a zavýskla radostí. Ještě více zavýskla, když jí František vysvětlil, kam tu desku chce namontovat, a hned utíkala za mámou, aby si desku také vyzkoušela. No, co vám budu povídat, Adéla se vzápětí rozběhla po městě, aby všem bábám tu novinku hned za tepla vyslepičila.

Ona si nemohla pomoci, jiná nebyla a ani nemohla být a oba chlapi s tím počítali a dávno se s tím smířili. Nejen to, Adéla, i když byla Češka, vyrůstala na jihu někde u Znojma, kde to byl samý Němec. Adéla tím pádem šprechčila jako rodilá Němka a to byla v dvojjazyčném Brně veliká výhoda, o to větší, že bohatí měšťané byli zhusta Němci. Václav s Františkem i Maruškou se sice německy domluvili také, ale domluvili, ne že by mluvili. Ono je totiž veliký rozdíl, když hovoříte plynně nebo když si při řeči musíte pomáhat rukama i nohama a používáte spoustu slov, o kterých se jen domníváte, že jsou německá a kterým rodilý Němec rozumí jen s pomocí velké obrazotvornosti a řádné dávky dobré vůle.

Takže Adéla lítala po městě jako splašená a z úst jí zněla jak čeština, tak němčina a přepínala mezi nimi tak rychle, že kolikrát ani pořádně nevěděla, jakým jazykem právě mluví. A ejhle, výsledek se dostavil. V následujících dnech se u nich dveře netrhly, do domu se trousily sousedky, aby si tu ohromnou novinku vyzkoušely, a pár z nich neodolalo a hned si ji i objednalo. Najednou měl Václav práci, což si tuze liboval, libovala si i Adéla, protože těch pár stříbrňáků za prkýnka jí přišlo tuze vhod a František přemýšlel, jak výrobu a obchod vylepšit a více rozběhnout. A také dumal jak zajistit, aby zůstal jediným výrobcem oněch prkýnek. Monopol vždy a za všech okolností a společenských zřízení má nepopiratelné výhody. To proto oba chlapi dělali při zkoušení a výrobě mořidel takové ciráty.

Stojí za podotknutí, že František si u své tchyně tuze polepšil a že začala Marušce klást na srdce, aby si svého muže tuze vážila, jen to nejlepší mu podstrojovala, svou vyřídilku šetřila a naopak láskou, zejména tou tělesnou tam dole naopak vůbec nešetřila. „Tak si zajistíš dobré živobytí nejen pro sebe, ale i pro své děti!“ zdůrazňovala zamlčujíc, že přitom myslí i na sebe a na Václava. Ale Maruška nebyla hloupá, věděla moc dobře, která bije, a matčiny rady vůbec nepotřebovala. Vždyť ona už zpočátku moc dobře vytušila, co ve Františkovi vězí a jaký z něj bude manžel a otec. Ale protože Maruška byla nejen chytrá, ale i moudrá, matce přikyvovala a jejích rad, i když je neposlouchala, bedlivě dbala. Moc dobře sama věděla, co a jak má dělat, aby se František za jinou ani neohlédl, natož aby na takovou co jen pomyslel!


Ovšem nic na tomto světě není jednoduché, zejména pokud jde o užitečnou a lukrativní věc. Začala s tím jedubaba Karolína, se kterou se Adéla jednou do krve pohádala o nějakou pitomost na rynku a od té doby se obě ženské nemohly ani vystát. Prý kdo to kdy viděl a slyšel, taková rozmařilost, ba přímo hřích, začala na trhu každému na potkání vykládat. Hned se k ní přidala mladá Svatava od Starobrněnské brány, která měla na Františka zálusk, nadbíhala mu, dělala na něj oči a nedokázala skousnout, že on dal přednost Marušce. Svatokrádež, rouhání, přičinila své a ty dvě zlolajné huby začaly po Brně šířit učiněnou smršť pomluv.

Ani toho nebylo dost. Johann z Dolního rynku byl Františkův kolega v práci a tuze nelibě nesl, že předákem se stal František a ne on. Vzpírání se Boží vůli, znělo z jeho huby po všech šencích, kde ho bylo stále plno, však také proto se nestal předákem, když byl stále nachmelen, a mnozí chlapi ty jeho argumenty vzali za své hlavně proto, aby těm svým nemuseli takové prkýnko také pořídit. Samozřejmě, že se přidali všichni ti, kteří a které by si pro grošík nechali koleno vrtat a kterým byly veškeré ty nábožné a mravokárné plky tuze vhod, aby zakryly jejich lakotu. Kdovíco všechno vykládaly každému na potkání ty závistivé, skoupé a nepřející huby, protože po Brně, ostatně jako kdekoliv jinde, se našlo dost podobných lidí. Najednou se spustila hotová artilerie zlovolných pomluv a řečí o dílu ďáblově, o hříšném prkýnku a tak dále a podobně.

To nebylo jen tak, to bylo v té době na pováženou. Lidé končívali v šatlavě i na hranici pro mnohem méně než pro novinku, která měla všem usnadnit a zpříjemnit život. Na světě vždycky byla spousta lidí nesnášejících jakékoliv novoty, vzpomeňme jen na řeči o škodlivosti mobilních telefonů, o zhoubném vlivu počítačů na dětskou psychiku a já si dodnes pamatuji tytéž řeči o televizi. Dokonce i propisovačky bývaly cílem útoků zapšklých staromilců, stále drásajících svoje plky málem brky. A protože nikdo není spokojen, dokud nedosáhne svého, a to platí i na závistivce a pomlouvače, na radnici se dveře netrhly a páni konšelé neposlouchali pěkně dlouho nic jiného než litanie proti hříšnému prkýnku. A kdyby jen radnice a konšelé, ale hlavně fara a pan farář se stali ušima, do kterých stále duly a hučely všechny ty zlovolnosti.


František i Václav, ke kterým se všechny ty řeči ihned donesly, byli nešťastní a klepali se strachy, kdy přijdou městští biřici a vsadí je do šatlavy, a Adéla pro jistou ani z domu nevycházela, pusu po celičký den neotevřela, tolik se bála. Vyčítala si své veliké nadšení pro prkýnko, i to, s jakou škodolibostí všem o prkýnku bez rozmyslu vyprávěla, a tím spoustu lidí proti nim popudila a celé neštěstí nejspíš přivodila. Ne, že by jí to chlapi vyčítali, na to byli sami tuze zaražení. Nakonec jako nejstatečnější se ukázala Maruška, která, ač se sama také velice bála, všechny těšila, že tak zle nebude, že Pán Bůh nedopustí a tak dále, dokonce se k Františkovi tulila a všelijak se k němu lísala, ale málo platné, František, i když jindy ho nemusela dvakrát pobízet, se teď tolik bál, že s ním nic nebylo, jen byl s Václavem v dílně zalezlý a ani nos ven nevystrčil. Báli se totiž, že při právu útrpném, při podobných kauzách obvykle aplikovaném, na sebe prozradil i to, co jim ani na mysl nepřišlo, a tak by byl ortel předem dán.

Naštěstí byla Maruška moudrá žena, která dobře věděla, že kočí, který stále jen šlehá bičem, daleko nedojede, a že je nutné nechat zápřah nejen odpočinout a nakrmit, ale i počastovat dobrým slovem, a když se dílo nedaří, je vhodnější počkat, až se okolnosti umoudří, až se hvězdy navrátí do příznivé konstelace, a že usebrání je za těchto okolností nejlepším prostředkem. Začala proto všem podstrojovat, dokonce běhala do šenku pro nejedno pivečko, což jinak nikdy nedělala, a večer Františkovi a Václavovi donesla pořádný džbán výborného vínka, to vše jen aby mančaftu pozvedla morálku.

Naštěstí se František díky Maruščině péči za pár dní pochlapil, se všemi se poradil a když jejich souhlas získal, moc snadné to nebylo, to vám povím, neprodleně se i s Václavem a jedním prkýnkem vydali za panem farářem. Měli v sobě malinkou dušičku a celou cestu se navzájem povzbuzovali, aby vůbec dorazili a neutekli za městské hradby, ale nakonec došli. Pan farář byl člověk starý, se zlovolníky už důkladně obeznámený, a proto rozvážný a mírumilovný. Navíc ho trápilo špatné zažívání, které v kombinaci s velikou chutí k jídlu, jaké propadával, a tloušťce, kterou si tím přivodil, způsobovalo, že často nad farní odpadní jímkou trávil více času než na modlitbách, k tomu ve velikém nepohodlí.

Nejspíše díky tomu oba prosebníky shovívavě přijal a František s Václavem se dali do obšírného a důkladného vysvětlování. Oba měli veliké štěstí, že pan farář během toho vysvětlování si zrovinka musel odskočit a tak měl důvod si prkýnko prakticky vyzkoušet. František nelenil, prkýnko mu promptně nainstaloval a pan farář se dal do ověřování. Zkoušení trvalo dlouho a František s Václavem převelice trnuli, s jakou se pan farář vrátí. Ten se vrátil nejen spokojený, ale přímo zářil štěstím, jejich dílo pochválil řka, že poprvé v životě si i tam pohověl a oba dva řemeslníky počastoval mešním vínem tak, že se cestou zpět motali a zpívali a sotva domů trefili.

Ženské doma už byly polomrtvé strachy, právem se domnívaly, když chlapi tak dlouho nešli, že už jsou v šatlavě zavření a možná i na skřipci natažení, takže když oba s veselou došli, vůbec nehubovaly, naopak tuze je chválily, něžně opečovávaly a jen po straně si povzdechly, jaké s nimi mají trápení, že se vždycky u lahve zapomenou.

Veliký kámen ze srdce spadený holt divy činívá.


Prkýnko zůstalo na faře a při nejbližším kázání se o něm pan farář pochvalně zmínil jako o vynálezu, který spravedlivým usnadňuje a zpříjemňuje klopotnou cestu slzavým údolím. „Bůh nás lidi stvořil tak, že musíme potravu přijímat a její zbytky vyměšovat, ale obé bychom měli činit jako lidé, ne jako hovádka Boží,“ zaznělo z kazatelny doslova, „a když dbáme na pohodlí a dobré mravy při stolování, měli bychom tak činit i při vyměšování!“ František, Václav a ty jejich ženské to nedělní kázání poslouchali sedě v zadních lavicích a s hlavou sklopenou, ale dušemi naplněnými zbožnou radostí. A ejhle, ještě než se vymotali z kostela, měli tolik objednávek, že nevěděli, kam dřív skočit.

Adéle tuze otrnulo a aby si dlouhý řečnický půst vynahradila, ihned se po městě rozběhla a všem páně farářovo kázání doslova zopakovala a rovnou v obou řečech, to aby si je všichni dobře zapamatovali a s pomluvami přestali. František s Václavem nelenili a povzbuzeni úspěchem na faře zašli i na radnici, rovněž s prkýnkem, neboť dobře věděli, že páni konšelé rádi při svém schůzování holdují dobré krmi a lahodnému truňku a pak se jim pohodlné prkýnko může tuze hodit. A taky že hodilo, a natolik, že si oba z radnice donesli dalších pár pěkných zakázek od pánů konšelů.

Navíc František už měl v hlavě plán na luxusní prkýnko vybavené opěrkou na záda a dvěma područkami pro snazší vstávání, hotové křeslo to bylo, neřku-li trůn, a jedno hned vyrobil a zanesl na faru a druhé konšelům na radnici. No, to haló si nedovedete představit. Po celém městě se nemluvilo o ničem jiném, stříbrňáky se Františkovi a Václavovi jen sypaly, ve velké dílně, kterou si zatím pronajali, se činilo hned několik tovaryšů na hrubou práci, zatímco broušení, moření a hlazení zůstávalo výlučnou doménou obou pánů mistrů a konalo se za zamčenými dveřmi. Monopol si žádá své.

Maruška i s Adélou dostaly hedvábné spodní košilky, aby tam dole měly fajnovou kůžičku na nutné praktické zkoušení kvality a i jinak si polepšily. Najednou je začaly zdravit i měšťky, které dosud o ně pohledem nezavadily, v domácnosti se objevila děvečka na hrubou práci a František s Václavem se začali poohlížet po vhodné parcele na stavbu vlastního domu a dílny. Velkého domu pro početnou rodinu a velké dílny pro četné zakázky. A také honosného domu, neboť je nutné dbát i na reprezentaci.

Ale ještě než se rozhodli, u dveří se objevil pacholek z markraběcího hradu Špilberku se vzkazem, aby se František neprodleně dostavil na hrad. Nic víc neřekl a ani asi nevěděl a tak František se vydal na kopec s jistými obavami. Ještě měl v čerstvé paměti řeči o ďáblově díle. Ale na hradě jej milostivě přijal sám kastelán, objednal si hned několik luxusních a větší počet obyčejných prkýnek a ještě než Františka milostivě propustil, dal mu jako zálohu váček s penízky.

Františkovi se váček zdál nějak lehký a tak hned za branou do něj zvědavě nakoukl a jen jeho čerstvá důstojnost mu zabránila, aby celou cestu dolů z kopce neskákal a nemetal kozelce. Ve váčku totiž zlatě blýskalo hned několik mincí. Doma je vysypal na stůl a Adéla, jen co je zmerčila, letěla do města s voláním „Františka platí zlatem, považte, ZLATEM!!! Milostivý markrabě našeho Františka platí zlatem!“ halekala česko-německy na celý rynek. Celé Brno s tou novinou oběhla a všude ji radostně zvěstovala, bodejť by ne, až nakonec zaběhla do kostela, kde zapálila velikou svíci a upřímně se modlila, aby milosrdný Bůh Františka při dobrém zdraví zachovati ráčil a tak jí, Marušce, všem vnoučatům a rovněž i Václavovi zajistil dobré živobytí.

Díky markaběcím zlaťákům byly plány na nový dům brzy odklepnuté a stavba nového, krásného a velkého domu ihned započala k veliké radosti Marušky, Adély, Václava, Františka a všech vnoučat už narozených i těch, které ještě dlely na houbách. I s těmi se při stavbě domu dopředu počítalo a měla jich být spousta.


Ale zapomněl jsem na Marušku. Já ano, leč František nikoliv. Moc dobře věděl, zač jí musí být vděčný a čím je jí povinován a nic z toho nezanedbával. Zejména onomu místečku, kterému vděčil nejen za rodinné štěstí, ale i za jejich rostoucí bohatství, se stále věnoval s velikou něhou a starostlivou péčí, což Maruška kvitovala nesmírnou láskou a ta jejich vzájemná láska byla požehnána spoustou dětí, každoročně se rozrůstající o nový malinkatý přírůstek. Ale jejich manželské štěstí nespočívalo jen v dětech. Maruška přišla s nápadem zdobit prkýnka malovanými a vypalovanými ornamenty a František zazářil. Jedno rovnou udělali na zkoušku a František s ním zašel za panem farářem, zda to nebude nic proti ničemu. Už byl opatrný, nedivte se mu. Pan farář jej přijal vlídně, ornamenty se mu líbily, navrhl pár úprav kvůli přísné mravopočestnosti, které František rád akceptoval a výroba zdobených prkýnek se mohla rozběhnout. A také rozběhla a jak! Na dračku šla ta prkýnka! Co po Brně, co po Znojmě či Olomouci, až do Vídně, Vratislavi a Prahy putovala ta prkýnka, ty trůny!


František byl moudrý muž a jeho Maruška žena bohabojná a tak žádný z nich nezpychl, i když jejich truhlice s penízky byly plné a jejich nový dům krásný a honosný. Stál u dolního konce Zelného trhu a už by se bez něj neobešli. Tu hromadu dětí, co spolu měli, a nakonec jich bylo sedmnáct, by neměli kam dávat. Všechna ale vychovali k pracovitosti a pokoře, protože oba dobře věděli, že pouze poctivá práce a spokojená rodina dělá život dobrým a člověka šťastným.

Z Františka a Marušky se postupem času stali velmi zámožní, vlivní a bohatí občané, František to dotáhl dokonce na konšela, což tehdy nebylo jen tak u člověka jeho původu, a těšili se všeobecné vážnosti a úctě zejména u těch, kteří proti nim zpočátku tolik sočili. Inu, Brno bylo malé město, všichni se navzájem dobře znali a jeden druhého potřebovali – a pokud nepotřebovali, mohli si snadno navzájem nejrůznějším způsobem ublížit, takže Františkovi už nikdo ani stéblo přes cestu raději nepoložil, neboť při jeho bohatství a stycích by to bylo velice na pováženou.

Václav a Adéla s nimi spokojeně dožili své dny, přičemž se těšili s vnoučaty a Adéla také se sousedkami, kterým neopomínala znepříjemňovat život líčením Františkových a Maruščiných úspěchů a radostí. Naopak Václav s oblibou zasvěcoval vnuky do tajů svého řemesla, které i přes své postižení rozvinul k úplné dokonalosti, a František jim zase vysvětloval taje finančních toků, úvěrů i půjček a problematiky řízení lidských zdrojů.

Ani Adéla při zasvěcování vnoučat nezůstávala pozadu s učením základů jednoduché reklamy face to face. Všichni totiž uznávali, že na jejich úspěchu a blahobytu má notný podíl i ta její nezastavitelná vyřídilka. František šel ještě dál a požádal Adélu, aby s vnoučaty co nejčastěji mluvívala německy, neboť dobře chápal, že kolik řečí umíš, tolikrát jsi člověkem, a Adéla samou radostí jen zářila, jak je užitečná.

Z chlapců se díky tomu stali odborníci na výrobu prkýnek a děvčata se provdala za zdatné a pracovité tovaryše z otcovy dílny, tovaryše, ze kterých František učinil mistry ve svém řemesle, když jim místo věna prozradil svá tajemství, což bylo cennější než truhla stříbrňáků, i když tu do začátků dostali také, když opouštěli Brno a mířili do světa. Maruška svá vlastní i přivdaná děvčata zase naučila krásným ornamentům a tajům, jak muže učinit šťastným, tak šťastným, že se za jinou ani neotočí. Ale hlavně jim vysvětlila a prakticky předvedla, že každý mužský má svou mez, za kterou se nenechá nikdy a nijak zatlačit, a když žena na něj stále dál a silněji tlačí, se zlou se potáže, neboť potom ten mužský reaguje jako pes zahnaný do kouta a vzteky vše rozmetá. Že za těchto okolností je moudřejší ustoupit, vyrukovat s bílým praporem a s mírovou ratolestí, protože po dobrém se dosáhne mnohem více. Ostatně že vždycky se po dobrém dosáhne mnohem více. A děvčata si všechna její ponaučení vzala k srdci.


Mladí nakonec vyletěli z hnízda a zamířili na všechny světové strany, do Prahy, Vídně, Mnichova, Norimberku, Drážďan, Krakova, Kyjeva, Prešpurku i Pešti a mnozí ještě dále, do Milána, Paříže, Londýna, Madridu, Kodaně, Moskvy a Cařihradu. Všude se uchytili, všude byli úspěšní a všichni zbohatli, jak čas od čau Františkovi vyřizovali kupci vracející se z dalekých cest. Doma zůstal jen nejmladší a shodou okolností nejchytřejší, který otcův podnik převzal a dál zdařile rozvíjel.

František a Maruška, oba již bělovlasí a na odpočinku, se z těch zpráv převelice těšili a František pokaždé s veselými ohýnky v očích neopomněl podotknout „A to všechno jenom díky tvojí…“ a Maruška mu při těch slovech honem zakryla ústa, aby nedořekl, velice se začervenala, honem se volnou rukou pokřižovala a pak se k Františkovi přivinula a láskyplně jej políbila, neboť František, ač stár a o holi chodící, čas od času jí ono místečko ještě stále rád zasypával děkovnými polibky, což Marušku převelice těšilo, i když jí bylo jasné, že za všechno to bohatství a úspěch vděčí Františkově pracovitosti, moudrosti a vynalézavosti a její přispění k tomu všemu se událo spíše náhodně a nechtěně. Ale František to tak neviděl, dobře si uvědomoval, že nejen ono Maruščino místečko, ale hlavně její pilné přičinění k domácím pracem a k výchově jejich dětí, její dobrosrdečná povaha a další vlastnosti, které ji zdobily, z něj udělalo úspěšného muže. Vždyť muže dělá nejen jeho práce, ale i jeho žena! A ta možná úplně nejvíc.

Ale to nejdůležitější bylo, že oba byli šťastní a že nakonec oba zesnuli klidnou, milosrdnou smrtí.

Tolik ona pověst, věřte nebo nevěřte, já sám věřím každému slovu.

No, úplně každému snad ne.

Tak už to u pověstí, i těch nejlepších a nejpravdivějších, bývá.

© Vratislav Mlčoch

VRAM Povidky VRAM Povidky Povídka 2 Povídka 2