NOVINY
KNIHY
1. kopa

Flamenco, Titanic a arktická kamna

Novela o vybouření

Pochybuji, že by se na palubě Titanicu tančilo flamenco, snad v podpalubí, ve 3. třídě, ale i to sotva. Mnohem pravděpodobněji se tam tančily irské a východoevropské tance. Ale protože jsem vyčuraný pisálek, spojil jsem dvě nesouvisející věci a dodal třetí, podivnou, jen abych upoutal vaši pozornost. I když, jistá souvislost tam je. Uhlídáte. Uhlídáte i ta arktická kamna.

* – * – *

Málo naplat, já jsem divoká ženská, nezkrotná a nespoutaná, která k sobě potřebuje ještě divočejšího chlapa, takovýho, co pro vostrý slovo nejde daleko a nějakou tu facku má vždycky po ruce. Chlapa, co se sebere a klidně zmizí do hospody a ke kamarádům i na pár dní, takže já potom lítám po bytě, vyhlížím z oken a když se konečně uráčí dorazit domů, jsem šťastná jako blecha a štěkám jen pro forma. Takovýho chlapa, co mu na mně moc nezáleží, takže si ho musím předcházet a čas od času mu dělat pomyšlení, aby mi nezdrhl za jinou. Vedle takovýho chlapa jsem spokojená, i když na něho nadávám a nejradši bych ho chvílema vyrazila z baráku.

Já jsem tak divoká, že tomu prvnímu, co jsem s ním žila, a co měl blbý řeči zrovna když u nás byli jeho rodiče na návštěvě, jsem vší silou třískla všema talířema, který jsem právě nesla na stůl, až se všecky roztřískaly a my potom jedli z plastovejch, pro který on fofrem letěl do Tesca. Těm dalším jsem to hned zpočátku vykládala jako velkou srandu, takže si pak raději dávali bacha a drželi hubu děj se co děj. Ale stejně vyváděli, i když jinak.

Nakonec jsem se na ty divoký chlapy vykašlala, protože mě přestalo bavit dolejzat za chlapy, který na mě kašlou, a našla jsem si mužskýho, kterej je pravej opak těch mejch grázlů – hodnýho, pozornýho, klidnýho, milujícího, jenže ani ne za rok mě začal nudit. Co s chlapem, co furt sedí u počítače, zobe články do novin a povídky a já nevím co ještě, nelítá po hospodách ani za jinejma, sice se napije, ale ani pak není divokej, spíš usne, a v posteli je sice něžnej a pozornej, ale vůbec ne vášnivej ani bouřlivej. Klidný, hezký milování, klidnej, hezkej život – zkrátka nuda k uzoufání. Taková nuda, že je ze mě ledovec. Ze mě, z baby, co jinak hicuje jako arktický kamna.

Ty jeho povídky se mi sice docela líbí, u některejch se zasměju, u jinejch uroním slzičku, ale von si s nima hraje klidně i tejden, přepisuje slovíčka, dumá nad slovosledem a vhodnejma obratama, furt není spokojenej a není s ním přitom kloudná řeč, jenže já tu povídku mám pak přečtenou za chvilku a druhej den pořádně nevím, co jsem četla. Ne, že bych byla blbá, ale prostě to neprožívám. Já prožívám jiný věci a schází mi ty bouře ve sklenici vody, co jsem předtím mívala na denním pořádku.

Dovedu ho samozřejmě vytočit až řve jako tur, ale to musím řádně přikládat pod kotel a nasejrat ho furt dál a dál, jenže to nedělá dobrotu. On takovýhle hádky neumí pustit z hlavy a štvou ho pěkně dlouho a to není vůbec dobrý. Takováhle bouřka u něj nevyčistí vzduch a neprojasní nebe, jak to bejvá v Itálii, ale naopak po ní vzduch pořádně zasmrádne a nebe se zatáhne. Tohle on umí dát najevo a umí bejt hodně nepříjemnej, i když jinak je fajn, je s ním sranda a dá se s ním mluvit o čemkoliv, nejen o sexu a fotbale jako s těma mejma předchozíma blbečkama.

Jenže tohohle chlapa já vyrazit nechci, toho si chci naopak udržet, a když on po těch hádkách chtěl odejít, tak jsem musela začít něco dělat se svým temperamentem. Nějak se vybouřit. Mohla jsem si sice najít divokýho milence, ale to taky není dobrý, za chvíli to vždycky praskne a on by mi to neodpustil. Sice není žárlivej, klidně můžu přijít hodně pozdě a on ani pořádně nevzhlédne od počítače a jenom utrousí „To už jsi doma? Je všecko v pořádku?“ a zobe si dál. Je rád, že měl klid.

Ale říká, že je čistotnej a nechce lozit někam, kde jsou ještě zbytky po někom jiným. Že v restauraci taky nedojídá, co někdo druhej nechal na stole. Tomu rozumím, já bych o zbytky po nějaké jiné taky nestála.

Začala jsem zkoušet všechno možný: posilovnu, zumbu, běh, kolo – nic z toho se neosvědčilo. Sice jsem chodila domů utahaná, zadejchaná, ale ne vybouřená. Chtěla jsem s ním tancovat nějaký hodně divoký, vášnivý tance, jenže on je nemehlo, který než udělá kloudnou otočku na parketu, tak už přestanou hrát. A o nějakým smyslu pro rytmus se u něj ani mluvit nedá.

Ale pak jsme se byli podívat na španělský tance a tam ženský tančily flamenco, něco tak vášnivýho, divokýho, že k tomu chlapy ani pustit nemohly, aby jim to nekazili, a to se mi začalo líbit.

Přihlásila jsem se do kurzů, tajně, abych si flamenco vyzkoušela a něčím ho překvapila a docela mne to chytlo. To dupání, kroucení zadkem, mávání rukama, tamburína, kastaněty, no něco pro mě. Já mám totiž pořádnou prdel, která vyniká o to víc, že vršek mám štíhlej, jen mi po čtyřicítce narostly velký, visací kozy, a tu svou prdel při flamencu uplatním. V posilovně jsem se s tím zadkem cítila blbě, na těch úzkejch lavičkách mi dost přetejkala na obě strany a i když i tam se našli chlapi, co mě furt zálibně okukovali, vedle těch mladejch, štíhlejch holek mi to přišlo blbý. Tady je to výhoda, hodím zadkem a sukně mi vylítne až ke stropu. Tomu mýmu ta má prdel nevadí, říká, že na mým zadku tenkrát nechal oči, ruce a srdce a to prej přesně v tomto pořadí, a že je fajn, že je ze mě pořádná ženská i nad pasem, ale není nic příjemnýho tahat všude sebou takovou přítěž a taky není snadný sehnat na sebe kloudný hadry.

Když jsem v jednom kuse začala chodit domů pozdějc kvůli těm kurzům flamenca, ten můj zpozorněl, asi si začal myslet, že jsem si našla chlapa, ale když uviděl, že se mu směju, natáhl se před telku, otevřel si pivo a prej co se bude žinýrovat, že druhýho takovýho vola, kterej by si mě vzal, už nenajdu. To mě teda pořádně nakrklo, o to víc, že je to nejspíš pravda. Počkej, holoubku, řekla jsem si pro sebe, já ti ukážu, kam chodím, co už umím a jaká dovedu bejt. Já tě natáhnu na skřipec, že budeš stát v pozoru jako študentík, že nebudeš vědět, na čem jsi, budeš koukat a budeš slintat! Jako za svobodna. Nakonec budeš ještě vášnivej, když si tě napřed pořádně rozhicuju, hošánku! Rozhicuju tě jako arktický kamna!

Budeme oba hicovat jako arktický kamna! To něco uvidíš!

* – * – *

Žiji již pěkných pár let po boku ženy, které v žilách koluje a často i vře divoká krev jižních národů. Sice ne z Iberského poloostrova, ani z Itálie ne, ale Balkán je také pěkně divoký, ne-li ještě divočejší. Taková divoká krev si nutně žádá vybouření, o to víc, když doma má muže, kterému v žilách líně proudí krev z větší části hanácká, jakou je právě ta moje. To sice není úplně k zahození, Hanáci mají také dobré, možná i výtečné vlastnosti a nic na tom nemění skutečnost, že si právě žádnou nevybavuji, ale na důkladné vybouření to nestačívá.

Jenže žádná žena není nikdy s ničím spokojená, ani se svým zjevem, natož pak se svým partnerem. Začalo jí scházet vášnivé vybouření, na které potřebuje silně dupat nohama, máchat rukama kolem sebe i nad hlavou, přitom vyluzovat hlasité zvukové efekty a hlavně divoce vířit mocnými boky, stehny a ňadry. Zkrátka udělat takovou domácí vichřici, ne-li přímo tornádo.

Tuto potřebu mívá často a je nutkavá, natolik nutkavá, že pro ni je každá záminka dobrá. A protože já rozhodně nejsem žádný ideál, hledání záminky jí nikdy moc času nezabere.

Tu její nutkavou potřebu vybouření zkoušela řešit různě. Sex pro to není dostatečný, aspoň ten se mnou ne, nelze při něm dupat nohama a už vůbec ne dostatečně divoce vířit boky, a hlavně já už dávno nejsem žádný divoch, i když i tak jsem občas vítán. Čím dál řidčeji.

Ale ke své lítosti musím přiznat, že v posteli mne často čeká hora ledu, hotový ledovec, který ne a ne roztát, ať se snažím sebevíc. Mimochodem, už vám začíná svítat? Ten titulek? Ne? Tak čtěte dál.

Najednou ta moje začala dvakrát týdně chodit domů o hodinu, dvě později. Zpočátku jsem tomu nevěnoval pozornost, naopak jsem trochu více volného času vítal, třeba na čtení, ale pak mi železná pravidelnost pozdějších příchodů začala vrtat hlavou. Navíc mi dodalo její zklidnění. Tornáda vybíjející energii se sice konávala, ale mnohem řidčeji. „Má někoho?“ dumával jsem. „Našla si milence, nejspíše ženatého, který může jen v jisté dny a hodiny?“

Abych si nezadal pitomou žárlivostí, kterou by ona, inteligentní žena, jistě ruče utřela a využila proti mně, neříkal jsem raději nic, ale zpozorněl jsem. Jenže vše zůstávalo při starém, V lůžku ledovec, žádné známky špatného svědomí ani v kuchyni, prostě nic. Jedině kradmé úsměšky, když jí neuniklo mé znepokojení. To mne naštvalo a tak jsem to pustil z hlavy. „Bezprostřední nebezpečí zjevně nehrozí a druhého takového vola, který by si ji vzal, už sotva najde,“ řekl jsem si, natáhl nohy před telkou a otevřel pivko. Samozřejmě, že by mi mohla být nevěrná, to by pro ni nebyl problém, ale mladého chlapa už neuloví a starý dědek v jejích letech, no, s tím nic nevytrhne.

To znejistilo ji. „Jak to, že nežárlí? Že by si mezitím nějakou našel?“ nejspíše začalo vrtat v její milované hlavince a tak mne jednoho dne pod jakousi záminkou vytáhla do města. Chvíli jsme courali po obchodech, protože když už mne měla venku, hodlala toho náležitě využít, a pak mne, obtíženého balíčky, zavlekla do školy tance. „Vždyť víš, že nedokážu tančit a učit mne tancovat je ztráta času, energie a peněz,“ namítal jsem. „Raději si něco hezkého kup,“ zkusil jsem argument, který jinak vždy zabral. „Nic tě učit nebudu, ty nemehlo,“ odfrkla. „Tady se posadíš a budeš se jen koukat. Na mne, na žádnou jinou, rozumíš?“ trochu si dupla. Tím dostala ona mne. Evidentně tu bude něco k okukování, no neodolejte, pánové!

A taky že bylo! Po chvíli nastoupilo pět, deset žen nejrůznějšího věku a postav, v těsných trikotech a širokých sukních, na nohou střevíčky s polovysokými podpatky, a jejich lektorka. Pěkný byl ten pohled, to musím uznat, jen škoda, že partie, které mne na ženách nejvíce zajímají, byly skryty. Jsem totiž dolňák, přímo kovaný dolňák, pánové. Ale jakmile začala hudba, přestal jsem litovat sukní. Děvčata je divoce rozvířila, takže už nic neskrývaly, naopak to míhání a letmé odhalování působilo mnohem erotičtěji než přímý, nerušený výhled. „Paráda, nádhera,“ liboval jsem si. „A nejlepší je, že já můžu jen sedět a koukat!“ přímo jsem si lebedil. „To je vončo!“

Flamenco, tanec španělských, přesněji andaluských cikánek, poučila mne lektorka, cizokrajně vyhlížející žena, a já začal chápat i to partnerčino zklidnění. Však Španělé dobře vědí, proč nechávají jejich temperamentní ženy tančit samotné. Toho dupání, divokých, skrytě agresivních krokových variací, to máchání pažemi, zvuky kastanět, hlasité tleskání – no pomalu, jako když doma bouřila. „Bože, díky za flamenco!“ kradmo jsem se pokřižoval a střelil k nebi děkovnou modlitbičku.

Domů jsme se vedli za ruce a ta moje, jak už léta ne, se dokonce občas ke mně přitiskla. Asi proto, že jsem nic nenamítal, že jsem jí naopak flamenco pochválil a zejména ocenil její taneční výkon. Nemyslete si, že jsem se nekoukal i jinam, ale její křivky boků jsem i po těch létech stále obdivoval a při flamencu pod rozevlátou sukní se mnou udělaly své. Na jejím zadku jsem už od začátku nechal oči, ruce a srdce a to přesně v tomto pořadí a při tom zůstalo.

A stal se zázrak, tu noc roztál i ledovec. Sice jen trochu, ale roztál.

Ta moje přestala flamenco skrývat, naopak si domů pořídila přehrávač a občas ho tančila i doma v soukromí a já směl koukat. Časem jsem se naučil rozeznávat různé formy flamenca. Někdy bylo divoké, zjevně agresívní, a to jsem potom za ní zašel a vtiskl jí omluvný polibek. I když jsem netušil čím a jak, nejspíš jsem ji něčím naštval. Pak zase bývala flamenca rozpustilá, dovádivá, kdy mne škádlívala, kroutila mi zadnicí až pod nosem, ale když jsem ji chtěl chytit, bystře mi unikla a trochu zadupala, abych si uvědomil, že smím jen hledět. A já koukal, takový program v telce nebýval, ani na DVD ne!

Jen ten ledovec ne a ne pořádně roztát.

Až pak jednou začala tančit, oproti jiným dnům v černých punčochách, ne v trikotu. Zpočátku jsem tomu nevěnoval valnou pozornost, tak drobná změna nic nenaznačovala, punčocháče nebo trikot na věci nic nemění, ale při jedné divočejší otočce jsem zpozorněl. Zdálo se mi to? Jako by na sobě měla jen punčochy připevněné podvazky a nad nimi až nahoru k pasu jen holou kůži, jinak nic. No tohle! Trochu jsem se sesunul pro lepší úhel pohledu, což ovšem zaregistrovala, zablesklo se jí v očích a sukni rozvířila ještě víc. A vskutku, nad punčochami byla jen holá kůže a ani kousíček látky! Ani TAM ne! No tohle! Tak takové flamenco si tedy dám líbit!

Tentokrát tančila ještě divočeji než obvykle. Oči jí přímo žhnuly, boky kroužily a míhaly se, ruce jsem ani nevnímal, zato nohy dupaly, kolena se zdvíhala do odvážných výšek a já byl u vytržení. Kam se na takovéhle flamenco hrabe porno! Začal jsem se cítit jako před čtyřiceti, padesáti roky, jako mladíček, co právě objevuje krásu žen, a té mé neuniklo, co to se mnou dělá. A najednou, po jedné zvlášť divoké otočce, mi přistála obkročmo rovnou na klíně.

Skončilo to lačnýma rukama a vášnivými rty, nedočkavými prsty překotně rozepínajícími mé oblečení a pak divokým, vášnivým milováním, jaké jsem posledně zažíval před oněmi roky. Zamlada. To vůbec nebyl ledovec, to bylo žhnoucí, tropické slunce. Flamenco nefalšované andaluské cikánky. Flamenco hicující jako arktická kamna.

Když jsme se potom vydýchávali, trochu se nade mne nadzvedla a přeměřila si mne kritickým pohledem. „Nemysli si, že to budeš takové mívat pokaždé!“ pronesla tónem třídní učitelky. „To by se za chvíli zcela míjelo účinkem. Já takováhle bývám jen zcela výjimečně, naprosto mimořádně!“ a jen její vodorovná poloha jí zabránila v důrazném dupnutí.

„Vždyť já vím, lásko moje,“ pronesl jsem smířlivě, i když jsem nedokázal skrýt jisté zklamání. „Je mi jasné, že ten tvůj ledovec, o který se každý večer tříští můj Titanic, po těch létech už neroztaje.“ „Ty tomu říkáš Titanic?“ pochopila má slova trochu jinak, než jsem je zamýšlel, a nahlas se rozesmála. „Tomuhle? Titanic, prý Titanic!“ přímo se řehtala.

Něco vysvětlovat nemělo cenu. Řehtala by se o to víc.

Zaplať Bůh za ten smích. Aspoň něco!

Apropó, pokud jste nepochopili, ten Titanic má být moje veliká láska k ní.

* – * – *

Tak tohle si nechám líbit. Já, stará bába, už nic moc, a má chlapa, kterej je na mě furt nalepenej. Furt, až ho odhánět musím! To moje hanbatý flamenco s ním totiž udělalo divy. Najednou není v jednom kuse zalezlej u počítače, motá se pořád kolem mě a každou chvíli mám jeho ruce přilepený na zadku nebo tam někde. Odhánět ho musím, a to jsem mu ho zatancovala jenom jednou a už je to taky pěknejch pár pátků. Oči mu svítěj jako zamlada a hlavně si mě všímá, už mu nejsem ukradená, už nejsem jenom ta baba, co se mu stará o domácnost a ke který se občas večer přitulí, aby se neřeklo.

Abych pravdu řekla, udělalo divy i se mnou. Ženská po padesátce, už dost oplácaná, povadlá a vrásčitá a dokáže takhle rozhicovat starýho chlapa po víc jak deseti letech manželství. No není to pecka? Není to rajc? Který se to povede? A stačilo mu jen zatancovat unten ohne. Dokonce o tom začal psát povídku, prej takový téma nemůže nechat jen tak ležet, že to bude něco i pro jiný ženský. Já teda nemám nic proti tomu, udělat svejm letitejm spolubojovnicím sexuální osvětu, pokud se mi nebudou chlapi na ulici koukat pod sukně, jestli mám kalhotky. Ale prej nás nikdo osobně nezná, tak co.

Vykládala jsem to holkám v kurzu, to vám povím, to bylo haló, oči měly navrch hlavy a lektorka povídala, že takhle se flamenco nikde netančí, leda snad v hampejzu, ale když to dělám jenom doma tomu svýmu a dělá nám to dobře, tak to není nic proti ničemu.

A teď se podržte, ten můj se dokonce naučil flamenco, jasně že ne tancovat, kopyto zůstane kopytem, ale všechny ty znalosti a teorii okolo. Prej abychom se měli o čem bavit, prej je z něj teď fanoušek. A chodí se mnou na flamencový akce a dokonce se mnou chodívá i do kurzů. Tam se kouká a povídá si s náma a lektorka je ráda, protože se před ním ostatní baby víc snažej, a to se podržte, ostatní baby mi ho záviděj. Chápete to? Záviděj mi toho mýho starýho, plesnivýho, olezlýho dědka. Prej takový pochopení, takovou pozornost by doma taky chtěly mít. Hlídat ho před těma babama musím! Hlídat! Jak ostříž!

Když pak jdeme domů, tak se cejtím jako královna, jako superbaba, protože on nejde vedle mne otrávenej nebo netečnej, ale má se ke mně a každou chvíli mu ruka sklouzne někam, kde ji teda rozhodně nechat nehodlám. Nakonec jsem ráda, že tu prdel mám takovou velikou a že ty kozy jsou tak těžký. Už se zase sama sobě líbím, zase se ráda prohlížím v zrcadle, zase si kupuju prádýlko, zase se mu tu a tam předvedu. Trochu si ho rozrajcuju. A sebe taky.

Dávno pryč jsou ty chvíle, kdy bych ho klidně nechala opřenýho o plot, jak mi mohl bejt ukradenej. Dneska si ho předcházím, dělávám mu pomyšlení, aby mi ho nevyfoukla nějaká ta mladice, která doma nemá dost pochopení, dostatek pozornosti. A to mě teda baví, mít chlapa, kterýho si musím hlídat!

Fakt mě to baví, o to víc, že je hodnej, i když hicuje jako arktický kamna.

* – * – *

© Vratislav Mlčoch

Ilustrace Vratislav Mlčoch Hanbaté flamenco, tuš, akvarel a pastel na papíře, A5, 2017

POVÍDKY 3. tucet

Novela na ukázku, kterou si přečtete celou.